Dokonce tak rádi, že si „vychodili“, nebo lépe „vykoukali“, druhou příčku v Evropě. Lepší než my jsou v navštěvování vlastních filmů jen Francouzi. Ti jako „majitelé kolébky“ kinematografie mají však k takovému projevu vlastenectví citelně větší důvod než my.
Co táhne Čechy na české filmy? Kdyby někdo znal na tuhle otázku odpověď, byli by čeští filmaři v balíku a nebili by na poplach, že je naše kinematografie zoufale podfinancovaná. Nevyzpytatelnost úspěchu může ilustrovat Kolja, kterého u nás kdekdo nařkl z podbízivosti. V době vzniku filmu si ovšem Svěráci dali analyzovat scénář u odborníků z Francie, ti ho shledali v řadě ohledů kvalitním, nicméně komerční potenciál měl podle nich velmi nízký. Dnes už víme, že to byl odhad chybný.
Co táhne diváky do kin?
Jisté symptomy úspěšnosti lze vysledovat na filmech, které - podobně jako Kolja - nasbíraly hodně diváků. Letos svou zručnost opět prokázal Jan Svěrák, jeho Vratné lahve vidělo přes milion lidí. Dlouhodobě má velmi dobré výsledky Jan Hřebejk. Divácký film, který nemíří pod hranici dobrého vkusu, umí natočit Jiří Vejdělek. Letos zabodoval nad své poměry také Tomáš Vorel s filmem Gympl. Diváci zobou z ruky Karlu Janákovi, který si je získal teenagerskými komediemi...
V součtu by mohlo platit, že u publika zabírá hlavně humor, v lepším případě i s hořkou příchutí. Obratný režisér má povoleno nenápadně podstrčit i nějakou tu výpověď, v povinné výbavě ale není. Stále ještě se chodí na oblíbené herce... Zhruba tady však výčet „zaručených ingrediencí“ končí.
Leccos nového by se mohlo ukázat v příštím roce. Ten totiž prověří věrnost a oddanost diváků českému filmu v maximální míře: se vším všudy se v roce 2008 chystá do kin třicet dva filmů. Dosavadní průměr se pohyboval kolem dvacítky, spíš mírně pod ní. Letos se do kin dostalo osmnáct filmů, plus jeden (...a bude hůř režiséra Petra Nikolaeva), který se uváděl alternativní cestou v hospodách a klubech, nicméně už v lednu ho čeká distribuce do kin.
Více než padesátiprocentní zvýšení domácí filmové produkce vyplynulo z velkorysosti našich politiků. Ti sice stále kličkují před zákonem o kinematografii, nicméně nevydrželi tlak okolností, podlehli atmosféře i nezvratným faktům a před koncem minulého roku nasypali filmařům do Státního fondu na podporu kinematografie sto milionů. No nevemte to.
Dárek od Ježíška byl ale trochu darem danajským. Nesystémová podpora s sebou přinesla i nesystémový způsob investice. Takže se rozdávalo plnými hrstmi... Ale abychom nepřeháněli: za celou tuto jednorázovou dotaci by Juraj Jakubisko nenatočil ani polovinu historického velkofilmu Bathory. Nicméně několikamilionové podpory se tentokrát dočkal lecjaký film. Peníze totiž bylo třeba utratit hned, respektive ještě letos.
Kvantitativní expanze ovšem nezaručuje růst kvality, často to bývá spíš naopak. Rozhodující bude, jak se s tímto fenoménem vypořádají diváci. Zda budou ochotni vytáhnout z kapsy každý měsíc asi pětistovku zhruba na tři nové české filmy. Těžko. A není to jen otázka peněz, ale i času a chuti. Navíc příval vysloveně slabých filmů na konci letošního roku zrovna dobrou pozici pro výkop do toho nového, filmově hojného, nevytvořil.
Sto milionů dostali filmaři i na příští rok. Opět platí: nevemte to, když dávají. Nicméně se ukazuje, že strategie nadělování tentokrát bude jiná. Nepůjde se cestou „každému trochu“, ale „někomu víc, jinému nic“. Což je taktika mnohem riskantnější, ale rozhodně lepší.
Předseda Fondu Tomáš Baldýnský se také nechal slyšet, že peníze nepotečou jen do tvorby, větší část než vloni by měla směřovat na podporu filmových festivalů a modernizaci kin. Podle všeho by se tedy nadprodukce z roku 2008 už opakovat neměla. Otázka je, jestli si jednoduše tyhle filmové žně užijeme, ať budou, jaké budou, nebo jestli se filmy v honu na diváka nezahubí navzájem.
Co táhne Čechy na české filmy? Kdyby někdo znal na tuhle otázku odpověď, byli by čeští filmaři v balíku a nebili by na poplach, že je naše kinematografie zoufale podfinancovaná. Nevyzpytatelnost úspěchu může ilustrovat Kolja, kterého u nás kdekdo nařkl z podbízivosti. V době vzniku filmu si ovšem Svěráci dali analyzovat scénář u odborníků z Francie, ti ho shledali v řadě ohledů kvalitním, nicméně komerční potenciál měl podle nich velmi nízký. Dnes už víme, že to byl odhad chybný.
Co táhne diváky do kin?
Jisté symptomy úspěšnosti lze vysledovat na filmech, které - podobně jako Kolja - nasbíraly hodně diváků. Letos svou zručnost opět prokázal Jan Svěrák, jeho Vratné lahve vidělo přes milion lidí. Dlouhodobě má velmi dobré výsledky Jan Hřebejk. Divácký film, který nemíří pod hranici dobrého vkusu, umí natočit Jiří Vejdělek. Letos zabodoval nad své poměry také Tomáš Vorel s filmem Gympl. Diváci zobou z ruky Karlu Janákovi, který si je získal teenagerskými komediemi...
V součtu by mohlo platit, že u publika zabírá hlavně humor, v lepším případě i s hořkou příchutí. Obratný režisér má povoleno nenápadně podstrčit i nějakou tu výpověď, v povinné výbavě ale není. Stále ještě se chodí na oblíbené herce... Zhruba tady však výčet „zaručených ingrediencí“ končí.
Leccos nového by se mohlo ukázat v příštím roce. Ten totiž prověří věrnost a oddanost diváků českému filmu v maximální míře: se vším všudy se v roce 2008 chystá do kin třicet dva filmů. Dosavadní průměr se pohyboval kolem dvacítky, spíš mírně pod ní. Letos se do kin dostalo osmnáct filmů, plus jeden (...a bude hůř režiséra Petra Nikolaeva), který se uváděl alternativní cestou v hospodách a klubech, nicméně už v lednu ho čeká distribuce do kin.
Více než padesátiprocentní zvýšení domácí filmové produkce vyplynulo z velkorysosti našich politiků. Ti sice stále kličkují před zákonem o kinematografii, nicméně nevydrželi tlak okolností, podlehli atmosféře i nezvratným faktům a před koncem minulého roku nasypali filmařům do Státního fondu na podporu kinematografie sto milionů. No nevemte to.
Dárek od Ježíška byl ale trochu darem danajským. Nesystémová podpora s sebou přinesla i nesystémový způsob investice. Takže se rozdávalo plnými hrstmi... Ale abychom nepřeháněli: za celou tuto jednorázovou dotaci by Juraj Jakubisko nenatočil ani polovinu historického velkofilmu Bathory. Nicméně několikamilionové podpory se tentokrát dočkal lecjaký film. Peníze totiž bylo třeba utratit hned, respektive ještě letos.
Kvantitativní expanze ovšem nezaručuje růst kvality, často to bývá spíš naopak. Rozhodující bude, jak se s tímto fenoménem vypořádají diváci. Zda budou ochotni vytáhnout z kapsy každý měsíc asi pětistovku zhruba na tři nové české filmy. Těžko. A není to jen otázka peněz, ale i času a chuti. Navíc příval vysloveně slabých filmů na konci letošního roku zrovna dobrou pozici pro výkop do toho nového, filmově hojného, nevytvořil.
Sto milionů dostali filmaři i na příští rok. Opět platí: nevemte to, když dávají. Nicméně se ukazuje, že strategie nadělování tentokrát bude jiná. Nepůjde se cestou „každému trochu“, ale „někomu víc, jinému nic“. Což je taktika mnohem riskantnější, ale rozhodně lepší.
Předseda Fondu Tomáš Baldýnský se také nechal slyšet, že peníze nepotečou jen do tvorby, větší část než vloni by měla směřovat na podporu filmových festivalů a modernizaci kin. Podle všeho by se tedy nadprodukce z roku 2008 už opakovat neměla. Otázka je, jestli si jednoduše tyhle filmové žně užijeme, ať budou, jaké budou, nebo jestli se filmy v honu na diváka nezahubí navzájem.
