„Idea vytvoření samostatného státu se po tragédii holokaustu stala naléhavě aktuální. Dva tisíce let trvající sen Židů se sice nakonec podařilo uskutečnit, ale Izrael vznikl na historickém území Palestiny a narazil tak na prudce odmítavou reakci arabského světa,“ upozorňuje jeden z kurátorů výstavy Daniel Rexa.
V konfliktu, který vzápětí propukl, mladý stát potřeboval rychlou vojenskou pomoc a je dnes už méně známým faktem, že mezi prvními, kdo mu ji poskytli, bylo tehdejší Československo. „To ostatně jako první v Evropě už roku 1920 ve své ústavě přiznalo Židům postavení samostatného národa, židovské věci se aktivně zastával i T. G. Masaryk a v poválečné době jeho syn Jan,“ dodává kurátor. Železná opona, která rozdělila Evropu, spadla však brzo na dlouhých čtyřicet let i mezi už totalitní Československo a parlamentně demokratický Izrael.
Studoval u Einsteina
Beno Rothenberg mapoval izraelskou nezávislost od jejího zrodu. „V té době jsem tam už patnáct let žil, což bylo pro mě výhodou,“ usmívá se dnes čtyřiadevadesátiletý profesor archeologie. „Narodil jsem se sice v Německu a měl od mládí spoustu jiných zájmů, třeba matematiku a filozofii, na univerzitě jsem navštěvoval přednášky Alberta Einsteina. Ale protože pocházím z rodiny rabínů, museli jsme po nástupu Hitlera v roce 1933 uprchnout.“
Novým domovem se stal Izrael, tehdy ještě území Palestiny. Tady se Rothenberg identifikoval se sionistickým hnutím, za druhé světové války sloužil v Egyptě jako příslušník britské RAF v meteorologické sekci a teprve pak začal profesionálně fotografovat. Přesto se rychle stal jedním z nejlepších. Byl jeden z nemnoha, kdo v Tel Avivu zachytili historický okamžik, předsedu izraelské prozatímní vlády Davida ben Guriona ve chvíli vyhlášení samostatného státu. Momentku, která obletěla svět. A fotografoval i válku o nezávislost v letech 1948-1949, o níž vydal dvě knihy.
Fotografování jej nakonec přivedlo až k archeologii, která se na půl století stala jeho hlavním povoláním. Od sedmdesátých let byl profesorem na londýnské univerzitě, nyní žije blízko Tel Avivu. Dál vědecky pracuje, publikuje, přednáší a ke vzniku izraelské státnosti se stále vrací. „Tohle téma mne přitahuje trvale, ohlížím se za ním a přemýšlím o něm,“ říká muž, jehož snímky v plzeňské synagoze vedou diváka se syrovou autenticitou i do předních válečných linií, vybombardovaných měst a opuštěných osad.
Zamúrovaná kniha
Tvář Izraele v jiné době zachycuje svými uměleckými snímky slovenská fotografka Magdaléna Robinsonová (1924-2006). „Byla to žena, která se účastnila Slovenského národního povstání a prošla nacistickými koncentráky. Tyto zkušenosti zasáhly její cítění a prohloubily intenzitu prožitku. Po válce se stala první profesionální fotografkou na Slovensku,“ přibližuje osobnost Magdalény Robinsonové Daniel Rexa. V krátkém čase politického uvolnění šedesátých let dostala šanci vyjet i do Izraele a vytvořila zde v roce 1968 nový fotografický cyklus, který po návratu domů doprovodil texty Arnošt Lustig.
Než ale kniha mohla vyjít, bylo Československo v rukou okupantů, Arnošt Lustig odešel do emigrace a dílu hrozilo zabavení a zničení. Zachránil je Lustigův přítel, spisovatel Ota Pavel - výjimečné fotografie i texty byly přes dvacet let zazděny v krabici od bot na jeho chatě. „Odtud byly vyňaty až po pádu komunismu a Lustigově návratu. Společné dílo Izrael -Zamúrovaná kniha tak konečně vyšlo a v roce 1997 získalo i cenu pro nejkrásnější slovenskou publikaci,“ vysvětluje kurátor. Snímky z této výjimečné kolekce Magdalény Robinsonové jsou po čtyřiceti letech od vzniku k vidění i v Plzni.
Třetí kapitolu v mapování Izraele hledáčkem aparátu napsal současný český fotoreportér dokumentarista Karel Cudlín. Ten zemi pozoroval a fotografoval v letech 1995 až 2007 a jeho snímky, citlivě nacházející i běžnému oku skryté souvislosti, se objevily také v knize vydané k půl století samostatného státu - Izrael 50. Vyšly tu spolu s fotografiemi další legendy oboru Jindřicha Marca (1921-2000 pozn. aut.), jenž podobně jako Beno Rothenberg snímal už první dny Izraele. „To byla pro mě čest,“ přiznává Karel Cudlín.
Mezi českými a slovenskými žurnalisty, kteří před šedesáti lety referovali o dramatickém dění přímo z Izraele, byl vedle Ludvíka Aškenazyho a Ladislava Mňačka i Arnošt Lustig. Spisovatel, jehož životním tématem se po zkušenosti z koncentračních táborů stal holokaust, sledoval boj nového státu za nezávislost jako zpravodaj Lidových novin.
„Tehdy uplynuly teprve tři roky od druhé světové války, která byla svědkem největšího masového vraždění, jaké kdy způsobila jedna skupina lidí druhé. A současně ponížení šesti milionů nevinných, zabitých v holokaustu, které nacisté chtěli přinutit, aby před smrtí sami uznali, že jsou méněcenní. Pak jsme spatřili nový Stát Izrael, jehož úkolem bylo vrátit lidem tuto hrdost a důstojnost. To mě naplnilo štěstím,“ vzpomíná Arnošt Lustig.
A boj za nezávislost? „Židé, kteří se dva tisíce let spoléhali na sílu slova, se tehdy museli chopit zbraní, aby se postavili nepříteli, který byl třistakrát silnější než oni. A vyhráli. Když se na to dívám s odstupem, vidím, že čím krutější a silnější byl nepřítel Izraele, tím silnější je nyní židovský stát.“
Výstava v plzeňské Velké synagoze potrvá do 26. října. Od listopadu bude k vidění v Nosticově paláci v Praze.