Potenciální vydavatel, který námi chtěl zahájit činnost svého labelu,Potenciální vydavatel, který námi chtěl zahájit činnost svého labelu, se najednou vypařil ze světa se spoustou slibů a dluhů – v našem případě tedy jen toho prvého. Kde je mu asi konec? A tak jsme čekali, až budeme mít s Michalem Brunclíkem dost peněz na vydání desky zároveň; vždycky byl jeden z nás solventní a druhý ne. Až se to nakonec sešlo. Pro nahrávku to byla dobrá zkouška časem, ani po dvou letech mezi nahráním a vydáním nás neomrzela. Druhou stranou mince je, že na koncertech už hrajeme něco úplně jiného, program, jehož studiovou podobu postupně vytváříme a snad vyjde koncem letošního roku na CD.
Obdrželi jste také alternativního Anděla. Co pro vás toto ocenění znamená?
Hlavně překvapení. Ceny za alternativní hudbu, stejně jako jiné kategorie, v minulých ročnících soutěže tu a tam připomínaly rozdávání sošek za výdrž a zásluhy. Jako skupina, která ten rok debutovala vinylovou deskou vydanou vlastním nákladem, jsme pozornost ze strany Akademie opravdu nečekali.
Říkáte, že použití hudebních útržků a ploch je ve vaší hudbě ovlivněno výhradně estetickými hledisky.. Která to jsou?
Jen a jen uši – musí se nám líbit to, co slyšíme, užší stylová pravidla nemáme. Ony si ty gramofony a desky řeknou o to, co s nimi má být uděláno. Naše zkoušení a tvorba vypadá tak, že si při čaji ve velmi laxním pracovním tempu pouštíme elpíčka a hledáme na nich zajímavé útržky. Ty si pak pouštíme zároveň na více gramofonech a zajímavé kombinace zaznamenáváme. Takže, jak je vidět, svou hudbu opravdu SKLÁDÁME. Nacvičené kombinace hrajeme na koncertech a nahráváme ve studiu. Vlastně fungujeme jako normální bigbítová kapela.
Vaši hudbu označujete rovněž jako "hudbu pod hudbou" - jak si to má posluchač představit?
Tohle označení vzniklo, aby osvětlilo roli smyček a repetic v naší hudbě. Smyčka, vzniknuvší tím, že způsobíme, aby deska přeskakovala a donekonečna opakovala jeden úsek hudby, má povahu působit jako překvapivý rytmický narušitel plynulého toku nahraného zvuku. Rovněž, díky opakování, přitáhne pozornost k vteřinovým fragmentům, jež umožní opravdu detailně poznat. Hudba pod hudbou tedy znamená naši hudbu, kterou vytváříme tím, že se vydáme do hlubin hudby, jejíž nahrávky používáme. Celkový dojem dotváří praskání ohraných, na nestandardní rychlosti přehrávaných desek.
Vytvářeli jste hudbu k filmům amerického režiséra Josepha Cahilla. Jak ke spolupráci došlo a čím vás jeho tvorba oslovila?
Ke spolupráci došlo zcela náhodně, s Josephem jsme se seznámili kvůli něčemu úplně jinému. Slovo dalo slovo a předvedli jsme na kinoprojekcích živý soundtrack ke dvěma jeho filmům, což byl v té době velmi potřeby impuls, kam se ve skládání vydat. Joseph je rovněž autorem fotografie na obalu naší desky.
Michal Brunclík se v únoru vrátil z Indie. Byl sbírat inspiraci?
Byl odpočívat po vysilujícím pracovním nasazení. Nevím, kolik inspirace nabral, i po návratu chodí na pivo, jí maso a nezačíná každou větu soustředěným óm. Také říkal, že v Indii je nemožné sehnat LP desky. Jedna z jeho fotografií z cest možná někdy ozdobí obal nějaké další z našich desek, je na ní množství drátů rozhodně větší než malé.
Jak jste se poznali s Martinem Ježkem? Dá se říct, že k vaší hudbě tvoří vizuály?
V hospodě. Martina Ježka mi nezávisle na sobě doporučilo několik lidí, i dali jsme si schůzku. Jeho práce s osmimilimetrovými filmovými pásy, které pouští ze dvou projektorů zároveň, je podobná tomu, co děláme s vinyly – v hudbě i obraze BBNU je důležitá práce s povrchem materiálu, nalezenými záběry a neobvyklými střihy a řazením.
Způsob vaší tvorby je u nás poměrně ojedinělý. Existuje v zahraničí kapela, která pracuje podobně jako vy? Co vás ze současné hudební scény baví?
Hráčů, kteří hrají na gramofony „neobvyklým“ způsobem, to jest objevují jiné možnosti nástroje, než jen přehrávat rytmy tancechtivým, je ve světě docela dost – ostatně „vynálezcem turntablismu“ není nikdo jiný, než John Cage a v Čechách Milan Knížák, který svou broken music začal provozovat už v roce 1965. V loňském roce jsem navštívil jeho koncert a bylo to vynikající – v domě OKD málem uletěla střecha.
Všichni mrtví jsou současníci, říká kapitán Nemo. Já dodávám, že všichni živí jsou budoucími současníky. Michala Brunclíka baví především disko, já zrovna prožívám okouzlení československým bigbandovým popem padesátých let.