Titul nemohl být popisnější: Vicky Cristina Barcelona odhaluje jména hlavních postav i místo děje, které se zde stává aktérem samo o sobě. Je však zvolen záměrně a chytře. Zpětně totiž divák pochopí, že má víc rovin než pouhou informaci „kdo a kde“. Předznamenává milostné trojúhelníky, jichž je ve filmu hned několik, a svou (zdánlivou) plochostí koresponduje s povahami postav i snímku samotného.
Američanky Vicky a Cristina jsou nejlepší kamarádky z New Yorku. Přijíždějí strávit léto do Barcelony, kde Vicky plánuje pokročit se svou dizertační prací o katalánské identitě. Narazí na charizmatického malíře Juana Antonia, který je bez okolků pozve na víkendový výlet „plný umění, dobrého jídla a milování“. Zatímco bezstarostná Cristina je hned pro, racionální Vicky, jež má navíc před svatbou, nápad přijímá váhavě. Nakonec je to ona, kdo s Juanem Antoniem stráví noc. Brzo poté se skutečně vdá, s malířem začne žít Cristina a vše se zdá být v nejlepším pořádku. Do obrazu však stoupí umělcova bývalá manželka Maria Elena, pověstná (sebe) destruktivními výkyvy nálad.
Její příchod pohne nejen osudy dívek, ale i tváří celého filmu. Ten do té doby vzbuzuje rozpačitý dojem. Jeho postavy působí nepřesvědčivě a ploše jako z červené knihovny: uhrančivý milovník, upjatá rozumbrada skrývající vášnivé srdce, její přesný protipól v kamarádce, která si umí užívat radostí života…
Allen navíc režíruje poněkud toporně a nepochopitelně často komentářem mimo obraz zbytečně zdvojuje vyprávění. A jako by nestačilo, že obě hrdinky naplňují stereotyp tupých amerických turistek v Evropě se vším jejich focením a okázalým nasáváním atmosféry, turistický je ten film samotný: Allen putuje s kamerou od jedné turistické atrakce za druhou a mění tak svůj snímek na mechanického průvodce po Barceloně plného laciných žánrových obrázků a ilustrativní hudby.
Nejpozději od dramatického nástupu Marie Eleny však začne být (téměř) jasné, v co režisérův fanoušek celou dobu doufal – totiž že Allen je takhle „placatý“ schválně a dělá si z romantických klišé legraci. Je to humor s kamennou tváří: na zášlehy sarkasmu z komentáře mimo obraz aby si člověk vzal lupu, a že je povrchnost postav záměrná, začne být jisté až téměř ke konci filmu.
Další indicií k autorskému záběru může být fakt, že otravného komentáře postupně ubývá a například pozdní scéna, v níž se Vicky obléká na rande, k níž by na začátku jistě zaznívalo doslovné „okecávání“, je zcela němá.
I když se tedy Vicky Cristina Barcelona leckde popisuje jako rozverná letní komedie mravů, ve skutečnosti (?) jde o deziluzivní pohled do zákulisí vztahů a lidské povahy obecně, jehož hořkost hraničí s misantropií. Než film skončí, jeho postavy trpce přehodnotí svá vidění světa nebo si potvrdí, co už bolestně zjistily dřív. Závěr pak vyznívá v tom duchu, že monogamie nemůže fungovat a my všichni jsme odsouzeni k životům, v nichž nelze dosáhnout štěstí. Že Allen dokáže takové poselství maskovat tak prosluněnou formou, patří k dalším důkazům jeho autorských kvalit.
Američanky Vicky a Cristina jsou nejlepší kamarádky z New Yorku. Přijíždějí strávit léto do Barcelony, kde Vicky plánuje pokročit se svou dizertační prací o katalánské identitě. Narazí na charizmatického malíře Juana Antonia, který je bez okolků pozve na víkendový výlet „plný umění, dobrého jídla a milování“. Zatímco bezstarostná Cristina je hned pro, racionální Vicky, jež má navíc před svatbou, nápad přijímá váhavě. Nakonec je to ona, kdo s Juanem Antoniem stráví noc. Brzo poté se skutečně vdá, s malířem začne žít Cristina a vše se zdá být v nejlepším pořádku. Do obrazu však stoupí umělcova bývalá manželka Maria Elena, pověstná (sebe) destruktivními výkyvy nálad.
Její příchod pohne nejen osudy dívek, ale i tváří celého filmu. Ten do té doby vzbuzuje rozpačitý dojem. Jeho postavy působí nepřesvědčivě a ploše jako z červené knihovny: uhrančivý milovník, upjatá rozumbrada skrývající vášnivé srdce, její přesný protipól v kamarádce, která si umí užívat radostí života…
Allen navíc režíruje poněkud toporně a nepochopitelně často komentářem mimo obraz zbytečně zdvojuje vyprávění. A jako by nestačilo, že obě hrdinky naplňují stereotyp tupých amerických turistek v Evropě se vším jejich focením a okázalým nasáváním atmosféry, turistický je ten film samotný: Allen putuje s kamerou od jedné turistické atrakce za druhou a mění tak svůj snímek na mechanického průvodce po Barceloně plného laciných žánrových obrázků a ilustrativní hudby.
Nejpozději od dramatického nástupu Marie Eleny však začne být (téměř) jasné, v co režisérův fanoušek celou dobu doufal – totiž že Allen je takhle „placatý“ schválně a dělá si z romantických klišé legraci. Je to humor s kamennou tváří: na zášlehy sarkasmu z komentáře mimo obraz aby si člověk vzal lupu, a že je povrchnost postav záměrná, začne být jisté až téměř ke konci filmu.
Další indicií k autorskému záběru může být fakt, že otravného komentáře postupně ubývá a například pozdní scéna, v níž se Vicky obléká na rande, k níž by na začátku jistě zaznívalo doslovné „okecávání“, je zcela němá.
I když se tedy Vicky Cristina Barcelona leckde popisuje jako rozverná letní komedie mravů, ve skutečnosti (?) jde o deziluzivní pohled do zákulisí vztahů a lidské povahy obecně, jehož hořkost hraničí s misantropií. Než film skončí, jeho postavy trpce přehodnotí svá vidění světa nebo si potvrdí, co už bolestně zjistily dřív. Závěr pak vyznívá v tom duchu, že monogamie nemůže fungovat a my všichni jsme odsouzeni k životům, v nichž nelze dosáhnout štěstí. Že Allen dokáže takové poselství maskovat tak prosluněnou formou, patří k dalším důkazům jeho autorských kvalit.
