Výlet do světa jiné fantazie

Pod hladinou ticha je příběh neslyšící dívky, která se na vánočním koncertu zamiluje do vystupujícího zpěváka. Jeho i sebe vnímá optikou Malé mořské víly z Andersenovy pohádky. Obdobně jako ona se rozhodne jít za čarodějnicí, aby mohla proniknout do světa své lásky. Čáry a kouzla se ale v příběhu mění v operační zákrok, který hrdince vrátí sluch, a ona uslyší, o čem její „princ“ zpívá. Stejně jako v pohádce musí však za tuto nabytou schopnost zaplatit daň.

Symbolický znakový jazyk
Projekt Pod hladinou ticha, který má podtitul Příběh o velkém vánočním přání, je určen především slyšícím divákům, inscenace bude samozřejmě tlumočena ve znakové řeči. Režisérka Vynohradnyková, která scénář napsala na motivy Andersenovy pohádky, se divadlem pro neslyšící se zabývá již pět let. Zájem o ně u ní vyvolalo setkání se znakovým jazykem, jímž se dorozumívají. „Ráda se vyjadřuji pohybem a znakový jazyk v inscenaci je pro mě další rovina. Je abstraktní, symbolická a předává jiný druh informace než jenom slovo,“ konstatovala.

Inscenace se také dotýká nových možností v léčbě, kterou je především kochleární implantát. „O existenci tohoto implantátu jsem se dověděla asi před třemi lety, když mi byla tlumočena vášnivá diskuse mezi skupinou neslyšících. Uvědomila jsem si, jak těžké je nepřemýšlet z pozice většiny, kterou předsudky nutí vnímat jinakost jako nedostatek a která nechápe, že může existovat skupina lidí stvořených k tomu, aby neslyšeli, skupina stejně úplná a dokonalá jako ostatní,“ dodává a vysvětluje, že neslyšící lidé sice žijí ve stejném prostředí jako zdraví, tichý svět kolem sebe však prožívají úplně jinak. „Obohacují nás tím, že jsou jiní. Dávají nám nahlédnout do něčeho, čemu sice nerozumíme, ale ono to přesto existuje šťastně a plně.“

Režisérka tvrdí, že neslyšící mají neuvěřitelně vyvinutou vizualitu. Vnímají věci, na které je běžná populace otupělá. Díky schopnosti neverbální komunikace snadno a rychle „vidí“ do ostatních lidí. Nová inscenace tak klade důraz na výtvarné řešení. Stojí za ním tým autorů -Bára Čechová a Martin Černý, kteří jsou autory scénografie a kostýmů, o projekce se postarali Martina Staňková a Jan Látal.

Podle režisérky neslyšící svou odlišnost sice chápou, často ji však sami za handicap nepovažují. „Vnímají se jako kulturní menšina, která má svůj jazyk, a jsou na to hrdí. Nechybí jim ani smysl pro humor, který pro nás může být až zdrcující,“ míní. K prolnutí světů slyšících a neslyšících však příliš často nedochází - lidé nevědí, jak s neslyšícími komunikovat. „Neslyšící nám ale nevyčítá, že si s námi nerozumí. Možná nám jen někde ve skrytu duše vyčítá, že utíkáme a bojíme se setkání,“ uzavřela Vynohradnyková.