Historky Ferdinanda Havlíka, jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý – to je lákavá výzva pro každého, kdo si cení osobnost spolutvůrce hudebního stylu divadla Semafor „před i po Šlitrovi“, a pochopitelně i pro toho, kdo tuší, že není zasvěcenějšího Havlíkova posluchače a povolanějšího vypravěče než hlava a duše Semaforu Jiří Suchý.
Těsně před Vánocemi vyšla vzpomínková kniha (vyd. Maxdorf), u níž je těžké určit, kdo je autorem a kdo objektem jeho zkoumání. Nepochybně slovem mistrně vládnoucí principál Suchý naslouchal mistru klarinetu a saxofonu, aranžérovi, kapelníkovi a skladateli Havlíkovi. Sešli se prý nejprve proto, aby si povídali o Arnoštu Kavkovi, hudebním všeumělovi a „jedné z hlavních postav recesistického hnutí v Čechách“, s nímž a s jehož orchestrem Ferdinand Havlík dlouho spolupracoval. Kavka byl osobností mimořádně zajímavou, inspirativní, jeho invence jako by neznala mezí. Bohužel žil v době, která nápaditost, originalitu, odvahu experimentovat spíše potlačovala, než aby ji podporovala nebo přinejmenším tolerovala.
Jegorov, Hulan, Olmerová
Při vyprávění Jiřího Suchého s Ferdinandem Havlíkem došlo samozřejmě nejen na Kavku, ale také na objasnění pojmu dnes už téměř neznámého obsahu, na recesi. Oba se při tom vzpomínání zjevně dobře bavili, vyjevili si dávné příklady recesistických hrátek v dobách, kdy ještě byli o hodně mladší. Jejich vyprávění se prolíná, co pamatuje jeden, rozvine druhý, nač si jeden vzpomene jen letmo, druhý pohotově doplní…
Těžko posoudit, nakolik budou „vzpomínky na recesi“ zábavné i po letech – pro nepamětníky, pro mladé čtenáře. Nejspíš vezmou velkoryse na vědomí, že takto ztřeštění (pošetilí) byli možná jejich dědové a že, ač by to do svých předků asi ani neřekli, leccos se v minulosti v jejich životech odehrávalo i v docela zajímavé crazy rovině.
V knížce Suchého o Havlíkovi a dalších příslušnících leckdy dost bohémské společnosti kolem muziky, divadla a dalších „lehkých“ žánrů je však i něco víc. Ve vzpomínání obou starších pánů, mnohdy neučesaném a jakoby jen letmo nahozeném, je jaksi mimoděk obsaženo plno informací o lidech světa, který už pomalu odchází, ale na nějž si mnozí ještě dobře pamatují. A také o okolnostech, za jakých se život lidí „od kumštu“ zejména v druhé polovině minulého století v této zemi odvíjel.
Ačkoli Ferdinand Havlík na pódiu vypadal vždy spíše vážně, přísně a soustředěně, jeho osobitý smysl pro humor všichni v jeho blízkosti dobře znali. Jednou z nezapomenutelných postav, s níž je Havlíkovo vystupování nerozlučně spojeno, byl například skvělý muzikant, nejprve amatérský a později i oficiální komediant a v neposlední řadě také vyznavač recese vyhlášený dlouhán Evžen Jegorov. Historky o něm a s ním se v muzikantských kruzích s oblibou tradují, logicky si je připomněli i Havlík se Suchým.
Ale nebavili se jen o něm. Připomněli další svérázné postavy hudební scény, například skvělého klarinetistu a saxofonistu Aloise Bureše, jehož originální zásady byly vyhlášené (například vymyslel tresty pro hudebníky kolaborující s totalitním režimem: „Hrál jsi Suliku? Tak vlevo, seš odsouzenej. Hrál jsi Alexander’s ragtime band? Hrál? Tak vpravo. Zvýšené honoráře!“). Fenomenální zpěvačkou byla Eva Olmerová, které „jazz tryskal přímo ze srdce“. O ní koluje spousta pravdivých i přikrášlených historek, neboť to byla nejen známá zpěvačka, ale také „osoba problematickýho chování a sveřepejch výroků“. Další úžasnou postavou československého jazzu byl Luděk Hulan. K němu patří přídomek legendární docela jistě, byl, jak potvrzuje Ferdinand Havlík, „senzační kontrabasista, showman, dokonce komponoval velmi hezký písničky, bohužel alkohol se mu stal osudným“…
Ples na ledě
Pánové se setkali mnohokrát, pokaždé byl Jiří Suchý vybaven diktafonem a Ferdinand Havlík spoustou poznámek. Přišla řeč na další recesisty, jako byl například Antonín Jedlička, zvaný Strýček, protože se živil nejen jako strůjce rozhlasových zvuků a ruchů, ale především jako bavič dětí. Byl „skvělej imitátor, velkej recesista, v jakékoli situaci dokázal dokonale improvizovat“. Nebo na hudebníka, skladatele a příležitostného herce Jaromíra Vomáčku, který „byl recesistou duší a srdcem“. Taky na partu výtvarníků, kteří si říkají Paleta vlasti a pořádali vždycky neuvěřitelné, bizarní akce – třeba ples na ledě. Jmen, na která si v připomínce vyznavačů recese Jiří Suchý s Ferdinandem Havlíkem při svých setkáních vzpomněli, bylo víc. A „omáčku“, kterou ty své vzpomínky koření, je příjemné ochutnat.
Těsně před Vánocemi vyšla vzpomínková kniha (vyd. Maxdorf), u níž je těžké určit, kdo je autorem a kdo objektem jeho zkoumání. Nepochybně slovem mistrně vládnoucí principál Suchý naslouchal mistru klarinetu a saxofonu, aranžérovi, kapelníkovi a skladateli Havlíkovi. Sešli se prý nejprve proto, aby si povídali o Arnoštu Kavkovi, hudebním všeumělovi a „jedné z hlavních postav recesistického hnutí v Čechách“, s nímž a s jehož orchestrem Ferdinand Havlík dlouho spolupracoval. Kavka byl osobností mimořádně zajímavou, inspirativní, jeho invence jako by neznala mezí. Bohužel žil v době, která nápaditost, originalitu, odvahu experimentovat spíše potlačovala, než aby ji podporovala nebo přinejmenším tolerovala.
Jegorov, Hulan, Olmerová
Při vyprávění Jiřího Suchého s Ferdinandem Havlíkem došlo samozřejmě nejen na Kavku, ale také na objasnění pojmu dnes už téměř neznámého obsahu, na recesi. Oba se při tom vzpomínání zjevně dobře bavili, vyjevili si dávné příklady recesistických hrátek v dobách, kdy ještě byli o hodně mladší. Jejich vyprávění se prolíná, co pamatuje jeden, rozvine druhý, nač si jeden vzpomene jen letmo, druhý pohotově doplní…
Těžko posoudit, nakolik budou „vzpomínky na recesi“ zábavné i po letech – pro nepamětníky, pro mladé čtenáře. Nejspíš vezmou velkoryse na vědomí, že takto ztřeštění (pošetilí) byli možná jejich dědové a že, ač by to do svých předků asi ani neřekli, leccos se v minulosti v jejich životech odehrávalo i v docela zajímavé crazy rovině.
V knížce Suchého o Havlíkovi a dalších příslušnících leckdy dost bohémské společnosti kolem muziky, divadla a dalších „lehkých“ žánrů je však i něco víc. Ve vzpomínání obou starších pánů, mnohdy neučesaném a jakoby jen letmo nahozeném, je jaksi mimoděk obsaženo plno informací o lidech světa, který už pomalu odchází, ale na nějž si mnozí ještě dobře pamatují. A také o okolnostech, za jakých se život lidí „od kumštu“ zejména v druhé polovině minulého století v této zemi odvíjel.
Ačkoli Ferdinand Havlík na pódiu vypadal vždy spíše vážně, přísně a soustředěně, jeho osobitý smysl pro humor všichni v jeho blízkosti dobře znali. Jednou z nezapomenutelných postav, s níž je Havlíkovo vystupování nerozlučně spojeno, byl například skvělý muzikant, nejprve amatérský a později i oficiální komediant a v neposlední řadě také vyznavač recese vyhlášený dlouhán Evžen Jegorov. Historky o něm a s ním se v muzikantských kruzích s oblibou tradují, logicky si je připomněli i Havlík se Suchým.
Ale nebavili se jen o něm. Připomněli další svérázné postavy hudební scény, například skvělého klarinetistu a saxofonistu Aloise Bureše, jehož originální zásady byly vyhlášené (například vymyslel tresty pro hudebníky kolaborující s totalitním režimem: „Hrál jsi Suliku? Tak vlevo, seš odsouzenej. Hrál jsi Alexander’s ragtime band? Hrál? Tak vpravo. Zvýšené honoráře!“). Fenomenální zpěvačkou byla Eva Olmerová, které „jazz tryskal přímo ze srdce“. O ní koluje spousta pravdivých i přikrášlených historek, neboť to byla nejen známá zpěvačka, ale také „osoba problematickýho chování a sveřepejch výroků“. Další úžasnou postavou československého jazzu byl Luděk Hulan. K němu patří přídomek legendární docela jistě, byl, jak potvrzuje Ferdinand Havlík, „senzační kontrabasista, showman, dokonce komponoval velmi hezký písničky, bohužel alkohol se mu stal osudným“…
Ples na ledě
Pánové se setkali mnohokrát, pokaždé byl Jiří Suchý vybaven diktafonem a Ferdinand Havlík spoustou poznámek. Přišla řeč na další recesisty, jako byl například Antonín Jedlička, zvaný Strýček, protože se živil nejen jako strůjce rozhlasových zvuků a ruchů, ale především jako bavič dětí. Byl „skvělej imitátor, velkej recesista, v jakékoli situaci dokázal dokonale improvizovat“. Nebo na hudebníka, skladatele a příležitostného herce Jaromíra Vomáčku, který „byl recesistou duší a srdcem“. Taky na partu výtvarníků, kteří si říkají Paleta vlasti a pořádali vždycky neuvěřitelné, bizarní akce – třeba ples na ledě. Jmen, na která si v připomínce vyznavačů recese Jiří Suchý s Ferdinandem Havlíkem při svých setkáních vzpomněli, bylo víc. A „omáčku“, kterou ty své vzpomínky koření, je příjemné ochutnat.
