LN Xindl X je zajímavý pseudonym, ale nemáte s tím problémy? S někým, kdo nezná filmy Woodyho Allena a myslí si, že je to moc „buranská“ přezdívka?
Myslím, že můj pseudonym Xindl X lze vnímat i bez souvislosti s Woodym Allenem. Je pravda, že jsem si ho vypůjčil od jedné postavy z filmu Hollywood Ending. Ale spíš se mi líbilo to jméno jako takové, než že bych cítil nějakou zvláštní spřízněnost s postavou avantgardního umělce, který se pokouší přesvědčit svého otce, že překousnout živou krysu na pódiu je taky umění. Myslím, že ve spojení s mými texty získalo to jméno nové významy: Xindl X může být komiksový superpadouch, jehož superschopností je, že když na sebe vezme svůj superkostým, dokáže přebírat negativní vlastnosti lidí kolem sebe a zpívat o nich. Nebo si to jméno můžete vysvětlit tak, že jde o bezejmenného ksindla z generace X. Tím pádem i když zpívám některé své písně v první osobě, lidé si ty texty nemusejí vztahovat pouze k Ondřejovi Ládkovi, ale ke komukoliv ze svého okolí či přímo k sobě.
LN Tedy žádné negativní rekce?
Rozhodně se mi ještě nestalo, že by si o mně někdo na základě jména myslel, něco špatného. Spíš je zábavné, jak pořadatelé a moderátoři různých akcí nevědí, jak mě oslovovat. Oslovení „Xindle“ jim prostě ne a ne vyjít z úst ven. Většinou mají potřebu dovysvětlovávat, že vlastně žádný ksindl nejsem, nebo mi říkají „pane Xindle“. Naposledy mě někdo tituloval „pane X“. Xindlem mě nazývají pravděpodobně až v mé nepřítomnosti.
LN Jste označovaný jako „raper s kytarou“, ale toho rapu (nebo hip-hopu) ve vaší hudbě moc není. Jak byste se vy sám popsal? A kde se vzala ta nálepka?
Tuto nálepku jsem si o sobě poprvé přečetl v soutěži Inkubátor na i-Legalne.cz a přišla mi naopak trefná natolik, že jsem ji sám začal používat. Ve slokách většiny písní rapuju nebo alespoň používám způsob zpěvu, kde melodizuji původně rapované party, a vytvářím tak nepravidelné melodie na několika málo tónech. A všechny písně píšu tak, aby fungovaly i v případě, že je budu hrát pouze s kytarou, bez nějakých složitějších aranží. Jde mi o to, aby si moje hudba udržela písňový charakter a nebyla závislá na bohaté instrumentaci, složitých harmoniích a využití speciálních zvuků - jak tomu většinou bývá u hiphopových skladeb. Proto mám dojem, že označení „raper s kytarou“ celkem sedí.
LN A co vaše vlastní označení?
Sám se rád označuji jako autor auto-protest-songů. Písní, kde protestuji především sám proti sobě a proti životu, který vedu já a mí vrstevníci. Hudebně těžím hlavně z folku a z hip-hopu. Z hip-hopu si beru rapované frázování, z folku melodičnost a výsledek se pokouším kořenit ještě dalšími styly.
LN Taková kombinace může působit docela strašidelně.
I když hodně lidem přijde kombinovat folk s hip-hopem jako něco divného, je to poměrně logické spojení. Hip-hop s folkem toho mají spoustu společného. Oba jsou to styly, kde původně šlo především o text. Sdělení mělo přednost před pravidelností melodie i před délkou písně. Oba styly jsou úzce provázané se sociálním (případně politickým) protestem. Příznivci obou stylů mají divné přezdívky jako Žalman, Marpo, Samson nebo Orion, na pozdrav zalamují palce a nosí módní doplňky, kterými kopírují své americké vzory - ať už jde o čepice kšiltem dozadu a kalhoty s rozkrokem u kolen, či maskáče a liščí oháňky na kloboucích... Vlastně mě překvapuje, že neznám víc lidí, kteří by tyto styly spojovali.
LN Někdo si vás, možná díky společnému koncertu, spojí s Xavierem Baumaxou. Jste kamarádi? Líbí se vám jeho hudba?
S Xavierem se ještě neznám tak dlouho, abych se chlubil, že jsme kamarádi, ale je mi hodně sympatický jako člověk i jako muzikant. Jeho hudbu mám rád a myslím, že máme společná i některá témata, ke kterým se vyjadřujeme. Pochopitelně určitá hudební spřízněnost mezi námi je, jinak by Xavier asi nepřišel s myšlenkou společného vystupování. Ale to, že jsem o sobě už párkrát slyšel, že jsem druhý Xavier Baumaxa, mi přijde poněkud mimo mísu.
LN Čím to?
Může to být dáno hlavně tím, že v současné době jedeme společné koncertní turné, ale srovnávali nás už dřív. Myslím, že je to tím, že oba často vystupujeme pouze s kytarou coby písničkáři, a tím, že naše písničkaření je na hony vzdáleno tomu, co lidé od písničkáře na českém písečku očekávají.
LN Kde tedy vidíte rozdíly?
Přestože máme občas podobná témata, to, jak je zpracováváme, je dost rozdílné. Například Xavier hodně těží z hudebních parodií a parafrází. Na jeho koncertech mám problém zjistit, co je on vlastně zač, dostat se pod slupku těch rafinovaných parodií a hudebních převleků. Naproti tomu já se pokouším spíš o opak - různé styly neparoduji, ale míchám. A ve svých písních neodkazuji na tvorbu jiných lidí, ale pokouším se co nejotevřeněji - byť často humornou formou - zpívat o sobě a o věcech, co mě trápí. Ale to, že ke skládání přistupuju jinak, rozhodně neznamená, že by se mi Xavierův přístup nelíbil. Obdivuju, že jeho parodická zpracování jsou většinou po hudební i textové stránce zajímavější než předlohy, na které naráží. Myslím, že dokáže napsat lepší píseň od Lucie, než by napsal Koller.
LN Máte docela obsáhlý blog a docela zajímavé povídky. Věnujete se psaní ještě i jinak než takto „rekreačně“? Nepublikujete třeba někde?
Blog jsem si začal psát zhruba před rokem a půl pod vlivem kamarádů blogerů Cannyho a Fiksupojky. Ale po pár měsících jsem došel k tomu, že nemám na blogování náturu, že když celé dny trávím psaním scénářů, nedokopu už se k tomu, abych ještě po večerech pravidelně sepisoval něco o sobě. A protože mi bylo líto přestat blog používat vůbec, začal jsem ho používat k občasnému publikování svých povídek. Všechny tyto povídky jsou ale staršího data - z doby, kdy jsem začínal studovat scenáristiku na FAMU.
LN Ještě píšete?
Od té doby jsem skoro žádné povídky nenapsal. Ne že bych na psaní zanevřel, ale náměty, které mě zajímaly, byly vhodnější pro delší literární tvary. Spolu se slovenskou autorkou Monikou Simkovičovou jsem napsal román Bruno v Hlavě, potom jsem napsal divadelní hru Dioptrie Růžových brýlí a několik filmových scénářů. Bohužel jsem strávil tolik energie psaním, že už jsem neudělal nic pro realizaci těchto projektů - takže román stále čeká na vydání a divadelní hra na uvedení. Doufám, že s těmito resty z minulosti brzo něco udělám.
LN Kromě scénářů jste dělal co?
V roce 2003 jsem vyhrál famufest se scénářem Tajná Válka. Zpracovával jsem v něm své zkušenosti s magií z období svého dospívání. Bohužel se ukázalo, že je to zakleté téma. Nejdřív mě s tím scénářem vyhodili od bakalářek s odůvodněním, že je amorální. Pak jsem si sice spravil chuť vítězstvím na festu, ale to celkem k ničemu nevedlo. O scénář sice projevilo zájem pár režisérů i producentů, ale nikdy z toho nakonec nic nebylo. Potom jsem podle své povídky UpReal napsal spolu s režisérem Juliem Ševčíkem scénář k jeho filmu Restart, který si chvíli pobyl v českých kinech a na finských televizních obrazovkách v roce 2005. Po Restartu jsem strávil další rok spoluprací s Juliem na scénáři k filmu Svině. Juliovi se líbil můj námět o chorobné lhářce, která manipuluje lidmi, aby si vytvořila iluzi, že je ostatními milována. Chtěl ale, abych to napsal jako gay film -a tak se z hlavní hrdinky stal hlavní hrdina a vůbec celý příběh se dost změnil. Když jsme scénář dopsali, režisér ztratil o film zájem. Rozhodl se, že točit gay film není zas až tak dobrý nápad, celé úsilí mojí roční práce hodil za hlavu a mně zůstal scénář, se kterým jsem nevěděl, co si počít. Byl psaný režisérovi na tělo. Kdybych ho nepsal pro něj, napsal bych ho úplně jinak, s jinými hrdiny. Nebyl to scénář, který bych chtěl nabízet jinde, a tak mi nezbylo než dát ho k ledu.
LN To není moc motivační...
Byla to tak hořká zkušenost, že jsem chvíli uvažoval, že psaní pověsím na hřebík a budu se věnovat něčemu jinému. Pak jsem se ale seznámil s režisérem Jakubem Sommerem. Rychle jsme našli společnou řeč a začali jsme pracovat na scénáři s pracovním názvem Real Life. Během psaní Real Lifu mi ale došlo, že se scenáristikou v nejbližší době neuživím, a tak jsem začal pracovat v reklamní agentuře. Zakrátko jsem se ocitnul v pracovním kolotoči - dělal jsem práci, co mě nebavila, a neměl jsem ani čas, ani energii na psaní.
LN Na čem pracujete teď?
Naštěstí jsem pak dostal echo o tom, že na Nově se chystá sitcomprojekt - cosi mezi školením a náborem scenáristů pro nový sitcom. Protože sitcom byl vždycky můj oblíbený televizní žánr, neváhal jsem ani chvíli, dal jsem v práci výpověď a hurá na Barrandov. V rámci sitcomprojektu jsme spolu s Katkou Krobovou, Jirkou Vaňkem a Jakubem Königem vymysleli námět na sitcom Comeback a dostali jsme zelenou, abychom ho pro Novu vyvíjeli dál. Ještě spolu se Sísou Dumalasovou jsme pod dramaturgií Tomáše Baldýnského napsali prvních osm dílů, natočil se pilot a seriál byl konečně schválen do výroby. Přibralo se několik dalších scenáristů a začalo se psát to, co už pravděpodobně znáte z obrazovek. Jako scenárista jsem se podílel tak zhruba na patnácti dílech. Pak jsem se bohužel musel rozhodnout - buď se budu naplno věnovat seriálu, nebo se budu naplno věnovat hudbě. Obojí najednou už se vážně stíhat nedalo.
LN Takže jste se rozhodl pro kariéru hudebníka.
Doufám ale, že rozhodnutí pro hudební dráhu neznamená, že jsem s psaním skončil. Přece jenom u psaní filmu lze zvolit volnější tempo než u seriálu, kde máte týden na napsání jednoho dílu. Takže věřím, že jen co se vzpamatuju z vydání desky, vrátím se k práci na scénáři k Real Lifu a že ho konečně dopíšeme.
LN Taky máte zajímavé přátele, co blogují. Jak to vidím, jste všichni takoví trochu zoufalci kolem třicítky, máte imaginární přátele (vy konkrétně anděla), problémy s alkoholem a podobně. Je to jen mylný dojem?
Dělat si na někoho názor podle jeho blogu může být trochu matoucí. On člověk vždycky spíš napíše o tom, jak je v depresi, než o tom, jak je v klidu, a tom, jak se kde ožral, než o tom, jak se kde neožral. Mí přátelé blogeři nejsou ani alkoholici, ani zoufalci. Prostě jsme jenom skupina lidí kolem třicítky, co řeší stejné problémy jako ostatní třicátníci: začátky a konce nových vztahů, pocit, že by se měl člověk usadit, nebo naopak to, jestli se neusadil příliš brzo. Plus navíc problém s tím, že uživit se uměním a nestát se přitom kurvou je občas kurva těžký. Klidně by podle našich životů mohli napsat další sérii Přátel... nebo How I Met Your Mother... nebo Sexu ve městě. I když je pravda, že co se toho alkoholu týče, tak svého času se můj okruh kamarádů blogerů kryl s mými kamarády - spoluautory sitcomu. A v té době jsme udržovali pitný režim, který popisuju v jedné své písni: „Říkám ti spánek je pro nuly, chce to po nocích morgany, po ránu redbully, nebudem bulit, že nám život ulít, a když máme splín, můžeme se zhulit.“ Taky o nás na Nově koloval vtip, že všichni co píší sitcom, jsou na antidepresivech. Krom kameramana -a ten se spoň jmenuje Smutný.
LN A jak je to s těmi neexistujícími přáteli a anděly?
Nemám dojem, že by mí ostatní kamarádi měli imaginární přátele. Ale je pravda, že jednou jsem zjistil, že všichni nezávisle na sobě jsme psali něco, kde figurovala postava anděla strážného. Canny má o andělovi-alkoholikovi výborný komiks na svých stránkách, Katka Krobová měla na přijímačkách na FAMU scénář o andělovi, co nechtěně svým svěřencům kurví život, já mám píseň o andělovi, co funguje pouze za úplatky, a blog jsem zase zkoušel psát z pozice začínajícího anděla, který dochází na školení pro anděly a šíří víru v hodnoty, kterým sám nevěří. A Jirka se Sísou měli taky nějaké svoje anděly - akorát už si nepamatuju jaké. Svého času jsme ty postavy chtěli spojit a udělat sitcom o andělích. Snad k tomu ještě někdy dojde. Třeba až budeme všichni v nebi...
LN Ve vizuálech jsem si všimla Che Guevary. Proč právě on?
Vždy mi přišlo legrační, že si někdo na sebe vezme tričko s Che Guevarou. A přitom se nehlásí k němu, ale pouze k sympatiím k revoluci. Ostatní části jeho osobnosti jako by nikdy neexistovaly. A tohle černobílé vnímání je ještě podtrženo tím, že u Che Guevary se ustálilo znázornění pomocí kontrastní fotografie, kde je pouze černá a bílá. Původně živý člověk byl zredukován na symbol.
LN Jak jej používáte vy?
Spolu s výtvarníkem Ondřejem Pfeifferem, který mi dělal obal a plakáty, si rádi hrajeme se symboly. V logu Xindl X je to jméno napsáno tak, že místo X jsou zde křesťanské kříže, z nichž jeden padá na bok a druhý na hlavu. Symbol odrážející víru v pokřivené hodnoty dnešního světa a neschopnost najít víru v něco smysluplnějšího. Ve svém Che portrétu mám na čepici místo pěticípé hvězdy recyklátor, ale i ten recyklátor je pozměněný, špiky nejdou za sebou, ale proti sobě - symbol toho, jaká harmonie tu dneska opravdu vládne. A místo rudého podkladu jsou jako podklad použité optimistické pastelové barvy - dnes tak často používané na reklamních billboardech. Co tím chceme říct? To ať si dá každý do kontextu s texty a vyloží si to po svém
LN Proč je ve vašich textech tolik erotického/sexuálního podtextu?
Souhlasím s tím, že mám v textech sexuální podtext. Ale řekl bych, že než erotický je spíš deerotizující. Pochybuju, že by poslech mých písní o sexu někoho vzrušil. Spíš naopak. V legraci na koncertech říkám, že zpívám písně o lásce a o Bohu. Ale on na tom vlastně je kus pravdy. Protože o něčem nejlépe napíšete tak, když zobrazíte jeho nepřítomnost. Lidé dnes ztratili víru, nevědí, k čemu se upnout. Trh nahradil Boha. Vlastnosti, které byly dřív považované za smrtelné hříchy jako chamtivost a přehnaná ambicióznost jsou nyní považovány za ty nejlepší předpoklady pro úspěch v dnešním světě. A tak se lidi učí kopat za sebe a neohlížet se a bránit si svůj životní prostor a nenechat se omezovat v rozletu a hlavně se nevázat A tenhle postoj pochopitelně nejde dohromady s láskou, jejímž základním principem je, že člověku záleží i na někom jiném než jen na něm samotném. A protože lidem láska chybí, nahrazují si ji různými substitučními (ne) láskami. Sexem, co vám má pomoct zapomenout, že hledáte lásku. Honbou za penězi, co vám má pomoct zapomenout, že hledáte smysl života. Alkoholem, co vám má pomoct zapomenout, že... že... vidíte, už jsem to zapomněl.
LN Máte docela slušnou sbírku úspěchů: Porta, Inkubátor, Zahrada, Česko hledá písničku... Baví vás soutěžit? Co pro vás tahle ocenění znamenají?
Soutěžit v hudbě mi přijde podobně bizarní jako pořádat mistrovství světa v kamarádství. Kvalita nebo nekvalita hudby je pro mne něco naprosto subjektivního a neměřitelného. Na druhou stranu soutěže můžou hodně interpretům pomoct zviditelnit se, což v dnešní obrovské konkurenci není nic snadného. Proto jsem se do všech těch soutěží přihlásil a doufal jsem, že se dostanu do finále, aby mě slyšelo co nejvíc lidí. To, že jsem ty soutěže na konec i vyhrál, mě dost překvapilo. Pochopitelně mi to udělalo radost, ale snažím se nemít z toho nos nahoru. Musím si teď připomínat, že kvalita hudby je subjektivní a neměřitelná a to, že jsem vyhrál, neznamená, že jsem lepší než ostatní, ale jen to, že mám teď větší příležitost dát o svojí hudbě vědět. Takže ta vítězství beru spíš jako závazek. Musím se snažit, abych tu příležitost nepromrhal.
Myslím, že můj pseudonym Xindl X lze vnímat i bez souvislosti s Woodym Allenem. Je pravda, že jsem si ho vypůjčil od jedné postavy z filmu Hollywood Ending. Ale spíš se mi líbilo to jméno jako takové, než že bych cítil nějakou zvláštní spřízněnost s postavou avantgardního umělce, který se pokouší přesvědčit svého otce, že překousnout živou krysu na pódiu je taky umění. Myslím, že ve spojení s mými texty získalo to jméno nové významy: Xindl X může být komiksový superpadouch, jehož superschopností je, že když na sebe vezme svůj superkostým, dokáže přebírat negativní vlastnosti lidí kolem sebe a zpívat o nich. Nebo si to jméno můžete vysvětlit tak, že jde o bezejmenného ksindla z generace X. Tím pádem i když zpívám některé své písně v první osobě, lidé si ty texty nemusejí vztahovat pouze k Ondřejovi Ládkovi, ale ke komukoliv ze svého okolí či přímo k sobě.
LN Tedy žádné negativní rekce?
Rozhodně se mi ještě nestalo, že by si o mně někdo na základě jména myslel, něco špatného. Spíš je zábavné, jak pořadatelé a moderátoři různých akcí nevědí, jak mě oslovovat. Oslovení „Xindle“ jim prostě ne a ne vyjít z úst ven. Většinou mají potřebu dovysvětlovávat, že vlastně žádný ksindl nejsem, nebo mi říkají „pane Xindle“. Naposledy mě někdo tituloval „pane X“. Xindlem mě nazývají pravděpodobně až v mé nepřítomnosti.
LN Jste označovaný jako „raper s kytarou“, ale toho rapu (nebo hip-hopu) ve vaší hudbě moc není. Jak byste se vy sám popsal? A kde se vzala ta nálepka?
Tuto nálepku jsem si o sobě poprvé přečetl v soutěži Inkubátor na i-Legalne.cz a přišla mi naopak trefná natolik, že jsem ji sám začal používat. Ve slokách většiny písní rapuju nebo alespoň používám způsob zpěvu, kde melodizuji původně rapované party, a vytvářím tak nepravidelné melodie na několika málo tónech. A všechny písně píšu tak, aby fungovaly i v případě, že je budu hrát pouze s kytarou, bez nějakých složitějších aranží. Jde mi o to, aby si moje hudba udržela písňový charakter a nebyla závislá na bohaté instrumentaci, složitých harmoniích a využití speciálních zvuků - jak tomu většinou bývá u hiphopových skladeb. Proto mám dojem, že označení „raper s kytarou“ celkem sedí.
LN A co vaše vlastní označení?
Sám se rád označuji jako autor auto-protest-songů. Písní, kde protestuji především sám proti sobě a proti životu, který vedu já a mí vrstevníci. Hudebně těžím hlavně z folku a z hip-hopu. Z hip-hopu si beru rapované frázování, z folku melodičnost a výsledek se pokouším kořenit ještě dalšími styly.
LN Taková kombinace může působit docela strašidelně.
I když hodně lidem přijde kombinovat folk s hip-hopem jako něco divného, je to poměrně logické spojení. Hip-hop s folkem toho mají spoustu společného. Oba jsou to styly, kde původně šlo především o text. Sdělení mělo přednost před pravidelností melodie i před délkou písně. Oba styly jsou úzce provázané se sociálním (případně politickým) protestem. Příznivci obou stylů mají divné přezdívky jako Žalman, Marpo, Samson nebo Orion, na pozdrav zalamují palce a nosí módní doplňky, kterými kopírují své americké vzory - ať už jde o čepice kšiltem dozadu a kalhoty s rozkrokem u kolen, či maskáče a liščí oháňky na kloboucích... Vlastně mě překvapuje, že neznám víc lidí, kteří by tyto styly spojovali.
LN Někdo si vás, možná díky společnému koncertu, spojí s Xavierem Baumaxou. Jste kamarádi? Líbí se vám jeho hudba?
S Xavierem se ještě neznám tak dlouho, abych se chlubil, že jsme kamarádi, ale je mi hodně sympatický jako člověk i jako muzikant. Jeho hudbu mám rád a myslím, že máme společná i některá témata, ke kterým se vyjadřujeme. Pochopitelně určitá hudební spřízněnost mezi námi je, jinak by Xavier asi nepřišel s myšlenkou společného vystupování. Ale to, že jsem o sobě už párkrát slyšel, že jsem druhý Xavier Baumaxa, mi přijde poněkud mimo mísu.
LN Čím to?
Může to být dáno hlavně tím, že v současné době jedeme společné koncertní turné, ale srovnávali nás už dřív. Myslím, že je to tím, že oba často vystupujeme pouze s kytarou coby písničkáři, a tím, že naše písničkaření je na hony vzdáleno tomu, co lidé od písničkáře na českém písečku očekávají.
LN Kde tedy vidíte rozdíly?
Přestože máme občas podobná témata, to, jak je zpracováváme, je dost rozdílné. Například Xavier hodně těží z hudebních parodií a parafrází. Na jeho koncertech mám problém zjistit, co je on vlastně zač, dostat se pod slupku těch rafinovaných parodií a hudebních převleků. Naproti tomu já se pokouším spíš o opak - různé styly neparoduji, ale míchám. A ve svých písních neodkazuji na tvorbu jiných lidí, ale pokouším se co nejotevřeněji - byť často humornou formou - zpívat o sobě a o věcech, co mě trápí. Ale to, že ke skládání přistupuju jinak, rozhodně neznamená, že by se mi Xavierův přístup nelíbil. Obdivuju, že jeho parodická zpracování jsou většinou po hudební i textové stránce zajímavější než předlohy, na které naráží. Myslím, že dokáže napsat lepší píseň od Lucie, než by napsal Koller.
LN Máte docela obsáhlý blog a docela zajímavé povídky. Věnujete se psaní ještě i jinak než takto „rekreačně“? Nepublikujete třeba někde?
Blog jsem si začal psát zhruba před rokem a půl pod vlivem kamarádů blogerů Cannyho a Fiksupojky. Ale po pár měsících jsem došel k tomu, že nemám na blogování náturu, že když celé dny trávím psaním scénářů, nedokopu už se k tomu, abych ještě po večerech pravidelně sepisoval něco o sobě. A protože mi bylo líto přestat blog používat vůbec, začal jsem ho používat k občasnému publikování svých povídek. Všechny tyto povídky jsou ale staršího data - z doby, kdy jsem začínal studovat scenáristiku na FAMU.
LN Ještě píšete?
Od té doby jsem skoro žádné povídky nenapsal. Ne že bych na psaní zanevřel, ale náměty, které mě zajímaly, byly vhodnější pro delší literární tvary. Spolu se slovenskou autorkou Monikou Simkovičovou jsem napsal román Bruno v Hlavě, potom jsem napsal divadelní hru Dioptrie Růžových brýlí a několik filmových scénářů. Bohužel jsem strávil tolik energie psaním, že už jsem neudělal nic pro realizaci těchto projektů - takže román stále čeká na vydání a divadelní hra na uvedení. Doufám, že s těmito resty z minulosti brzo něco udělám.
LN Kromě scénářů jste dělal co?
V roce 2003 jsem vyhrál famufest se scénářem Tajná Válka. Zpracovával jsem v něm své zkušenosti s magií z období svého dospívání. Bohužel se ukázalo, že je to zakleté téma. Nejdřív mě s tím scénářem vyhodili od bakalářek s odůvodněním, že je amorální. Pak jsem si sice spravil chuť vítězstvím na festu, ale to celkem k ničemu nevedlo. O scénář sice projevilo zájem pár režisérů i producentů, ale nikdy z toho nakonec nic nebylo. Potom jsem podle své povídky UpReal napsal spolu s režisérem Juliem Ševčíkem scénář k jeho filmu Restart, který si chvíli pobyl v českých kinech a na finských televizních obrazovkách v roce 2005. Po Restartu jsem strávil další rok spoluprací s Juliem na scénáři k filmu Svině. Juliovi se líbil můj námět o chorobné lhářce, která manipuluje lidmi, aby si vytvořila iluzi, že je ostatními milována. Chtěl ale, abych to napsal jako gay film -a tak se z hlavní hrdinky stal hlavní hrdina a vůbec celý příběh se dost změnil. Když jsme scénář dopsali, režisér ztratil o film zájem. Rozhodl se, že točit gay film není zas až tak dobrý nápad, celé úsilí mojí roční práce hodil za hlavu a mně zůstal scénář, se kterým jsem nevěděl, co si počít. Byl psaný režisérovi na tělo. Kdybych ho nepsal pro něj, napsal bych ho úplně jinak, s jinými hrdiny. Nebyl to scénář, který bych chtěl nabízet jinde, a tak mi nezbylo než dát ho k ledu.
LN To není moc motivační...
Byla to tak hořká zkušenost, že jsem chvíli uvažoval, že psaní pověsím na hřebík a budu se věnovat něčemu jinému. Pak jsem se ale seznámil s režisérem Jakubem Sommerem. Rychle jsme našli společnou řeč a začali jsme pracovat na scénáři s pracovním názvem Real Life. Během psaní Real Lifu mi ale došlo, že se scenáristikou v nejbližší době neuživím, a tak jsem začal pracovat v reklamní agentuře. Zakrátko jsem se ocitnul v pracovním kolotoči - dělal jsem práci, co mě nebavila, a neměl jsem ani čas, ani energii na psaní.
LN Na čem pracujete teď?
Naštěstí jsem pak dostal echo o tom, že na Nově se chystá sitcomprojekt - cosi mezi školením a náborem scenáristů pro nový sitcom. Protože sitcom byl vždycky můj oblíbený televizní žánr, neváhal jsem ani chvíli, dal jsem v práci výpověď a hurá na Barrandov. V rámci sitcomprojektu jsme spolu s Katkou Krobovou, Jirkou Vaňkem a Jakubem Königem vymysleli námět na sitcom Comeback a dostali jsme zelenou, abychom ho pro Novu vyvíjeli dál. Ještě spolu se Sísou Dumalasovou jsme pod dramaturgií Tomáše Baldýnského napsali prvních osm dílů, natočil se pilot a seriál byl konečně schválen do výroby. Přibralo se několik dalších scenáristů a začalo se psát to, co už pravděpodobně znáte z obrazovek. Jako scenárista jsem se podílel tak zhruba na patnácti dílech. Pak jsem se bohužel musel rozhodnout - buď se budu naplno věnovat seriálu, nebo se budu naplno věnovat hudbě. Obojí najednou už se vážně stíhat nedalo.
LN Takže jste se rozhodl pro kariéru hudebníka.
Doufám ale, že rozhodnutí pro hudební dráhu neznamená, že jsem s psaním skončil. Přece jenom u psaní filmu lze zvolit volnější tempo než u seriálu, kde máte týden na napsání jednoho dílu. Takže věřím, že jen co se vzpamatuju z vydání desky, vrátím se k práci na scénáři k Real Lifu a že ho konečně dopíšeme.
LN Taky máte zajímavé přátele, co blogují. Jak to vidím, jste všichni takoví trochu zoufalci kolem třicítky, máte imaginární přátele (vy konkrétně anděla), problémy s alkoholem a podobně. Je to jen mylný dojem?
Dělat si na někoho názor podle jeho blogu může být trochu matoucí. On člověk vždycky spíš napíše o tom, jak je v depresi, než o tom, jak je v klidu, a tom, jak se kde ožral, než o tom, jak se kde neožral. Mí přátelé blogeři nejsou ani alkoholici, ani zoufalci. Prostě jsme jenom skupina lidí kolem třicítky, co řeší stejné problémy jako ostatní třicátníci: začátky a konce nových vztahů, pocit, že by se měl člověk usadit, nebo naopak to, jestli se neusadil příliš brzo. Plus navíc problém s tím, že uživit se uměním a nestát se přitom kurvou je občas kurva těžký. Klidně by podle našich životů mohli napsat další sérii Přátel... nebo How I Met Your Mother... nebo Sexu ve městě. I když je pravda, že co se toho alkoholu týče, tak svého času se můj okruh kamarádů blogerů kryl s mými kamarády - spoluautory sitcomu. A v té době jsme udržovali pitný režim, který popisuju v jedné své písni: „Říkám ti spánek je pro nuly, chce to po nocích morgany, po ránu redbully, nebudem bulit, že nám život ulít, a když máme splín, můžeme se zhulit.“ Taky o nás na Nově koloval vtip, že všichni co píší sitcom, jsou na antidepresivech. Krom kameramana -a ten se spoň jmenuje Smutný.
LN A jak je to s těmi neexistujícími přáteli a anděly?
Nemám dojem, že by mí ostatní kamarádi měli imaginární přátele. Ale je pravda, že jednou jsem zjistil, že všichni nezávisle na sobě jsme psali něco, kde figurovala postava anděla strážného. Canny má o andělovi-alkoholikovi výborný komiks na svých stránkách, Katka Krobová měla na přijímačkách na FAMU scénář o andělovi, co nechtěně svým svěřencům kurví život, já mám píseň o andělovi, co funguje pouze za úplatky, a blog jsem zase zkoušel psát z pozice začínajícího anděla, který dochází na školení pro anděly a šíří víru v hodnoty, kterým sám nevěří. A Jirka se Sísou měli taky nějaké svoje anděly - akorát už si nepamatuju jaké. Svého času jsme ty postavy chtěli spojit a udělat sitcom o andělích. Snad k tomu ještě někdy dojde. Třeba až budeme všichni v nebi...
LN Ve vizuálech jsem si všimla Che Guevary. Proč právě on?
Vždy mi přišlo legrační, že si někdo na sebe vezme tričko s Che Guevarou. A přitom se nehlásí k němu, ale pouze k sympatiím k revoluci. Ostatní části jeho osobnosti jako by nikdy neexistovaly. A tohle černobílé vnímání je ještě podtrženo tím, že u Che Guevary se ustálilo znázornění pomocí kontrastní fotografie, kde je pouze černá a bílá. Původně živý člověk byl zredukován na symbol.
LN Jak jej používáte vy?
Spolu s výtvarníkem Ondřejem Pfeifferem, který mi dělal obal a plakáty, si rádi hrajeme se symboly. V logu Xindl X je to jméno napsáno tak, že místo X jsou zde křesťanské kříže, z nichž jeden padá na bok a druhý na hlavu. Symbol odrážející víru v pokřivené hodnoty dnešního světa a neschopnost najít víru v něco smysluplnějšího. Ve svém Che portrétu mám na čepici místo pěticípé hvězdy recyklátor, ale i ten recyklátor je pozměněný, špiky nejdou za sebou, ale proti sobě - symbol toho, jaká harmonie tu dneska opravdu vládne. A místo rudého podkladu jsou jako podklad použité optimistické pastelové barvy - dnes tak často používané na reklamních billboardech. Co tím chceme říct? To ať si dá každý do kontextu s texty a vyloží si to po svém
LN Proč je ve vašich textech tolik erotického/sexuálního podtextu?
Souhlasím s tím, že mám v textech sexuální podtext. Ale řekl bych, že než erotický je spíš deerotizující. Pochybuju, že by poslech mých písní o sexu někoho vzrušil. Spíš naopak. V legraci na koncertech říkám, že zpívám písně o lásce a o Bohu. Ale on na tom vlastně je kus pravdy. Protože o něčem nejlépe napíšete tak, když zobrazíte jeho nepřítomnost. Lidé dnes ztratili víru, nevědí, k čemu se upnout. Trh nahradil Boha. Vlastnosti, které byly dřív považované za smrtelné hříchy jako chamtivost a přehnaná ambicióznost jsou nyní považovány za ty nejlepší předpoklady pro úspěch v dnešním světě. A tak se lidi učí kopat za sebe a neohlížet se a bránit si svůj životní prostor a nenechat se omezovat v rozletu a hlavně se nevázat A tenhle postoj pochopitelně nejde dohromady s láskou, jejímž základním principem je, že člověku záleží i na někom jiném než jen na něm samotném. A protože lidem láska chybí, nahrazují si ji různými substitučními (ne) láskami. Sexem, co vám má pomoct zapomenout, že hledáte lásku. Honbou za penězi, co vám má pomoct zapomenout, že hledáte smysl života. Alkoholem, co vám má pomoct zapomenout, že... že... vidíte, už jsem to zapomněl.
LN Máte docela slušnou sbírku úspěchů: Porta, Inkubátor, Zahrada, Česko hledá písničku... Baví vás soutěžit? Co pro vás tahle ocenění znamenají?
Soutěžit v hudbě mi přijde podobně bizarní jako pořádat mistrovství světa v kamarádství. Kvalita nebo nekvalita hudby je pro mne něco naprosto subjektivního a neměřitelného. Na druhou stranu soutěže můžou hodně interpretům pomoct zviditelnit se, což v dnešní obrovské konkurenci není nic snadného. Proto jsem se do všech těch soutěží přihlásil a doufal jsem, že se dostanu do finále, aby mě slyšelo co nejvíc lidí. To, že jsem ty soutěže na konec i vyhrál, mě dost překvapilo. Pochopitelně mi to udělalo radost, ale snažím se nemít z toho nos nahoru. Musím si teď připomínat, že kvalita hudby je subjektivní a neměřitelná a to, že jsem vyhrál, neznamená, že jsem lepší než ostatní, ale jen to, že mám teď větší příležitost dát o svojí hudbě vědět. Takže ta vítězství beru spíš jako závazek. Musím se snažit, abych tu příležitost nepromrhal.
