V úvodu filmu Nvotová vypráví o tom, jak studovala na Škole budúcnosti, vedené evangelickými misionáři. Setkání s „věrozvěsty“, kteří každý pátek v Praze u Anděla vyhrávají songy opěvující Ježíše, v ní probudilo potřebu pořádně si svou křesťanskou výchovu ujasnit. Za její školou i za „andělskými“ performancemi, jež pořádá Triumfální centrum víry, totiž stojí stejné učení, šířící se pod jménem Hnutí víry ze Spojených států do světa.
Ježíš je normální! se tak po vysvětlujícím úvodu rozděluje do tří linií, které se průběžně střídají. V první z nich Nvotová svolává své bývalé spolužáky a jejich někdejšího učitele Martina, aby na společná školní léta zavzpomínali. Ve druhé sleduje čtyřdenní Konferenci víry a ohně, organizovanou opět Triumfálním centrem víry. A ve třetí ukazuje, co se děje v dětském koutku, jejž totéž centrum vede. Jako intermezza tu slouží výpovědi mladé ženy, jež skrze „centrum“ našla vedle Ježíše i manžela.
Linie třídního srazu je nejjednodušší. Nvotová coby moderátorka upíná pozornost na učitele, který se bez jakýchkoliv podpásovek sám ukáže jako člověk věřící, že znak hippies je satanistický symbol, vědu odsuzuje coby manipulativní záležitost a s vážnou tváří popisuje případy, kdy křesťanům díky víře dorostla utržená ruka. Režisérka se tu nedere do popředí, Martin si vystačí sám.
V záznamu Konference víry a ohně pak Nvotová stojí v pozadí úplně a pouze registruje dění. Přítomní kazatelé nemnoho účastníků rozehřejí zapálenými slovy, zazní několik sborově zpívaných popěvků a na závěr dojde na léčení neduhů. Třetí linie pak sleduje zdánlivě neškodný koutek pro děti, jež tu však jsou podrobovány nemilosrdné evangelizující propagandě.
„Asi“ potkal Ježíše
Režisérka se až na několik návodných střihů, kdy učiteli prostřednictvím záběrů vymývání mozků z dětského centra otlouká o hlavu jeho slova, že Hnutí víry dětem nepodsouvá pouze jedinou cestu, zdržuje autorského komentáře a nechává mluvit zachycovaná prostředí. Stejně jako učitelovy promluvy nepotřebuje komentář ani konference: její účastníci se sami rádi utápějí v primitivně formulovaných heslech, která nezapřou špatný překlad z angličtiny. („On bude jednat mocným způsobem ve tvém životě,“ tvrdí se tu věřícím o Bohu. Ten prý „dá odpověď pro jejich život“. Americky vyslovované a-Men a haleLuja po každém pátém slovu jen potvrzují, odkud vítr vane.)
Skutečně otřesná je až linie, v níž jsou děti podrobovány pod záminkou hry brutální šikaně a indoktrinaci. Když citlivý Tomášek podlehne působení „Ducha svatého“ a utrpí nervové zhroucení, volal by divák policii. Tentýž kluk pak ale klidně vypráví, jak v tu chvíli letěl vesmírem a „asi“ potkal Ježíše.
Možná ho opravdu potkal; to film naštěstí nezpochybňuje. Jeho nenápadné jádro totiž leží jinde: v odhalení, jak niterná je lidská potřeba štěstí a co všechno jsou lidé ochotni udělat pro to, aby ho pocítili. Nehodnotící záběry blažených tváří zažívajících na konferenci přítomnost Ježíše jsou výrazem překvapivě zralého humanismu, který ví, že lidstvo lze obejmout i bez náboženských ideologií.
Ježíš je normální! je dobrý film i bez toho, aby se muselo zdůrazňovat, že za ním stojí režisérka sotva dvacetiletá, jež v době natáčení teprve složila zkoušky na FAMU. Spíš je namístě předpovědět, že po takhle nadějném začátku Nvotová dost možná vyrukuje s díly ještě lepšími.
| Hodnocení LN: *** |
|
Ježíš je normální! |
