Jeden Forrest Gump stačil, děkujeme

Jestli je Podivuhodný případ Benjamina Buttona k něčemu dobrý, pak jako učebnicová ukázka kýče, který se vydává za zásadní výpověď o zásadních věcech, jako je život, smrt, láska a tak vůbec. Příběh téměř tříhodinového filmového mamuta se inspiruje povídkou Francise Scotta Fitzgeralda. Během oslav konce 1. světové války se v New Orleans narodí dítě s tělem osmdesátiletého starce. Otec je ponechá na schodech starobince. Přestože doktoři malému Benjaminovi, jak jej pojmenuje jeho náhradní matka, předpovídají brzkou smrt, „chlapec“ se má k světu: místo stárnutí totiž mládne. Časem objeví radosti života jako ženy a alkohol, pustí se na moře, prožije románek v Murmansku, po Pearl Harboru se ocitne ve válce – a mezitím se míjí se svou osudovou láskou Daisy, kterou poznal ještě jako malé děvčátko.

Život odvyprávěný na pozadí velkých dějinných událostí, tragické míjení se s životní partnerkou, svět nazíraný dítětem v těle dospělého – ano, tohle všechno bylo k vidění ve čtrnáct let starém snímku Forrest Gump. Oba filmy napsal Eric Roth, který ve scénáři druhého z nich změnil jen vlastní jména a několik detailů. V Benjaminu Buttonovi najdeme zcela totožné scény: hrdinova láska tentokrát odchází s divadelníky namísto Černými pantery, hlavní postava se učí chodit... Opakuje se vypravěčský rámec s retrospektivami: Forrest Gump vykládal svůj život na lavičce, ten Buttonův čte z jeho deníku dcera umírající Daisy. A i tady je děj prokládán rozbředlými „pravdami“: Gumpův „život jako bonboniéru“ vystřídal objevný postřeh „nikdy nevíš, co tě čeká“.



Ukaž, řekni a ještě okomentuj
Už tak bídný scénář je pak převeden na plátno tou nejvíc polopatickou cestou. Snímek není vyprávěn filmovými prostředky, nýbrž replikami postav a komentářem mimo obraz, který často pouze popisuje výjevy, jež má divák beztak přímo před očima. Ty se tak stávají pouhými ilustracemi. Když Daisy Benjaminovi nakáže, aby jí ze svých cest psal, kamera zálibně spočine na úhledné hromádce pohledů převázaných hedvábnou stužkou. Když Button poznamená, že od Daisy odešel jen s tím, co měl zrovna na sobě – odejde od ní jen s tím, co má zrovna na sobě.

Po obrazové stránce je Podivuhodný případ Benjamina Buttona exhibicí současných trikových možností. Prakticky každý záběr je digitálně doplněn, přibarven či jinak pozměněn. Co v předchozím filmu režiséra Davida Finchera, vynikající retrokriminálce Zodiac, stálo v pozadí a sloužilo k evokaci doby, tentokrát bije do očí a ruší. Zábavné hrátky s obrazem a formou, při nichž Fincher odkazuje na dobové kinematografické postupy, jsou jen chabou náplastí.

Ohňostroj vyumělkovaných triků se navíc navzájem násobí s prázdnotou scénáře. Nakonec nezáleží na tom, zda publikum neuvěří příběhu z toho důvodu, že snad v jediném záběru neuvidí skutečné kulisy a reálné nebe, nebo jestli odzívá faleš triků proto, že po něm mělký příběh stekl jako voda; výsledkem zůstává fakt, že každý jen trochu náročnější divák na plátně uvidí pouze papundeklové postavy a tisíckrát ohrané scény z červené knihovny.

Oscaři? Za co?
Většina z třinácti nominací na Oscara, jež film získal, působí jako výsměch. O scénáři či režii už řeč byla – a za co si tu svoji vysloužil třeba Brad Pitt, který v titulní roli skutečně hraje možná dvacet minut a jinak má tvář skrytou pod vrstvou latexu a digitálních efektů? Zoufale prkenná je i jindy excelentní Cate Blanchettová coby Daisy.
Sledovat Podivuhodný případ Benjamina Buttona je skutečně podivuhodný zážitek. Rozum zůstává stát nad tím, kam dal jindy nápaditý a originální Fincher režijní talent. Oči se brání nafouknuté stopáži, hlava předvídatelným scénkám. A kaskády truismů, jako je ten, že na návratech domů je něco zvláštního, nelidsky bolí. Ať se Fincherova  opulentní podívaná snaží předstírat opak sebevíc, se skutečným životem a skutečnými lidmi nemá společného ani co by se za nehet vešlo.