Lidovky.cz

Tak čistý záchod je dobrou reklamou

Evropa

  10:46
PRAHA - Spisovatel Alek Popov přijel na pozvání Bulharského kulturního institutu do Prahy představit český výbor ze svých povídek.

Podle bulharského autora Aleka Popova je Evropská unie zdrojem komiky. foto:  František Vlček, Lidové noviny

Vaše povídky z právě vydaného českého souboru Zelný cyklus vyprávějí často o Bulharech v cizině nebo o cizincích v Bulharsku, o překračování hranic. Je to vaše ústřední téma?
V zásadě ano, je to pro mé psaní charakteristické. Protagonisty jsou často cizinci nebo se děj odehrává v cizině. A všechno to vychází z reality, která v Bulharsku nastala počátkem 90. let. Sám hodně cestuji a trávím mnoho času v zahraničí a to mi napomáhá vidět věci trochu jinou optikou.

Ta optika vůbec není idylická – hned ve třech povídkách českého výboru je po překročení zeměpisné či jiné hranice

Alek Popov
Debutoval v roce 1992 sbírkou povídek Jiná smrt. Většinu povídek českého výboru Zelný cyklus (Dybbuk 2008) přeložila Ivana Srbková z knihy Úroveň pro pokročilé (2002), která získala domácí cenu Helikon za nejlepší prozaickou knihu roku. První Popovův román Mise Londýn (2001), označovaný za nejvtipnější současnou bulharskou knihu, čerpá z jeho zkušeností kulturního atašé na bulharském velvyslanectví ve Velké Británii. Jeho české vydání připravuje nakladatelství Dybbuk na letošní podzim.
někdo o hlavu kratší. Co je zdrojem těchto obrazů?
Tyto představy vycházejí hlavně z mého podvědomí. Například povídka Služba vznikla na bázi konkrétního snu, který byl velice blízký tomu, co jsem napsal. Nahrál jsem si ho na diktafon hned po probuzení a pak jsem ho zpracoval. Velice často jsou pro mě impulzem k literárnímu ztvárnění právě sny.

V povídce Zelný cyklus se domácí nakládání zelí změní v každoroční náboženský rituál a rodina v sektu. Zabýváte se jako spisovatel ideologiemi a náboženstvím?
Ta povídka celkově vychází z protestantské estetiky, o kterou se velice zajímám. Proto lze v této próze najít i řadu záměrných spojitostí s Melvillovou Bílou velrybou, kterou mám velmi rád. Upřímně mě bavilo srovnávat rituál nakládání zelí, což je bytostně bulharský zvyk, s prvky protestantské kultury, která vlastně nemá v Bulharsku kořeny. Ale právě v první polovině 90. let, kdy povídka vznikla, došlo v Bulharsku k velké obrodě protestantských hnutí a skupin, adventisté nebo baptisté byli velice aktivní, konala se shromáždění na náměstích, bylo to zajímavé.

Ale vypravěč Zelného cyklu není vnější pozorovatel něčeho, co přišlo zvenku, je to účastník dění – syn, který má svého zaníceného otce rád.
Mnoho mých próz je spojeno s postavou otce – nejen povídky, ale i můj poslední román Černá skříňka se zabývá vztahem s mrtvým otcem.

Jaký máte vztah k národní tradici?
Píšu bulharsky. Jazyk vtěluje celou tradici – jakmile ho používáte, jste uvnitř tradice, ať chcete, nebo ne, třebaže se jeho otcovské autoritě vzpíráte.

Poskytuje vám náměty i rozšiřující se Evropská unie?
Evropská unie je zdrojem opravdu velké inspirace a komiky. Napsal jsem například povídku Shitsgiving o vztahu východní a západní Evropy. Vypráví o vědci, biologovi, který se jmenuje Gustav Schmeichel, a ten učiní objev. Experimentuje s lidmi z východní Evropy, kterým řekne, aby jedli lidské exkrementy, a oni se jimi živí. Jeho poznatky se rozvinou do absurdních důsledků – obyvatele západní Evropy, odkud se tato strava exportuje, nutí víc a víc jíst, zatímco na východě se lidé odpoutají od každodenních starostí a čím dál víc holdují kulturním aktivitám, vychází tam čím dál víc knih... Tu povídku jsem napsal trochu ve stylu Karla Čapka – jakási science fiction, v níž nejde ani tak o vědu, jako o společnost.

Zmínil jste export ze Západu na Východ. Co soudíte o politické korektnosti?
Příliš o ni nedbám. Je jistě dobrá v tom, že mnoho návyků opravdu potřebujeme změnit, ale mnohé její projevy jsou vskutku hloupé, prozrazují sklon k cenzuře. Je to především otázka vkusu.

Jaký máte názor na objekt Davida Černého Entropa, na němž je Bulharsko ztvárněno jako orientální záchod?
V mém románu Mise Londýn je jedna příběhová linie, která rovněž vypráví o záchodě ve vztahu k národní hrdosti: během archeologických vykopávek bylo poblíž jednoho bulharského města nalezeno nejstarší WC v Evropě, což způsobí velké kontroverze... Myslím, že téma záchodu je pro Bulhary a pro Balkánce obecně poněkud traumatické. Jde zřejmě o druh komplexu z kulturní nedostatečnosti, protože, jak víte, záchod byl vždy považován za symbol civilizace. Divné na tom je, že ačkoliv se většina lidí tohoto regionu upřímně stydí za žalostný stav místních záchodů, zejména veřejných, jsou docela bezstarostní, když přijde na to je zlepšit. Nicméně zdá se, že nejsou tak stydliví, když mohou pro tento vznešený účel odčerpat nějaké fondy Evropské unie. A na veřejném nápisu pak stojí: „Tento záchod byl renovován s pomocí Evropské unie a Bulharska.“ (viz obrázek v boxu) Mimochodem Černého toaleta vypadá skutečně velice čistě, takže na ni lze pohlížet spíš jako na druh reklamy než jako na velkou urážku. Doufejme, že tento standard splníme. A pak že je postmodernismus mrtvý... nebo zbytečný?

Předtím jste mluvil o vkusu. Je to, co David Černý udělal, váš vkus?
Já sám si hraju velice podobně. Také píšu o jiných národech ironicky a rovněž to vyvolalo konflikty, ačkoliv jsem nechtěl nikoho záměrně urazit – bylo to zkrátka něco, co mělo být napsáno. Ano, Černého objekt je dobrý k vyprovokování reakce. Bohužel si často uvědomuji, jak je nesmírně důležité, aby se ve škole učilo umění nejen klasické, ale v celé historii a šíři, včetně umění moderního. Bez tohoto vědění totiž nejsme schopni přijímat svět kolem nás. Vždyť stále musíme čelit podobným sporům, procházíme mnoha kulturními kódy současného života. Tenhle konkrétní případ nás učí, jak se vyrovnávat s modernitou v celém rozpětí obrazů a konceptů. Marcel Duchamp dělal podobné objekty už v první třetině 20. století. V Bulharsku a zřejmě i zde a v celé východní Evropě je velkou otázkou, do jaké míry se s modernitou setkávají děti ve škole. Obávám se, že je to věc velice zanedbávaná, že se umění vyučuje zřídka a bez vztahu k modernitě. Ale modernita je důležitá.

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.