Obchody přetékají překrásnými panenkami a „vytuněnými“ autíčky, ale ty nejlepší hračky pro děti jsou ty nejjednodušší. Kolika věcmi se může stát obyčejné poleno! Fantazii provokují i předměty, které dávno dosloužily svému původnímu účelu a povalují se odložené v koutě či šuplíku.
Špičkové, trojrozměrně animované filmy z produkce velkých amerických studií bývají až příliš často panenkami a autíčky: jsou propracované do posledního detailu, takže nenechávají příliš prostoru obrazotvornosti. Česká animace volila většinou přístup „méně je více“ a pomocí omezených vyjadřovacích prostředků dokázala předat i velmi komplexní poselství.
Busta s armádou brambor
Jiří Barta tak v Zaniklém světě rukavic během čtvrthodinky odvyprávěl dějiny kinematografie jen s titulními „hrdiny“, ve své adaptaci Krysaře zase zdánlivě nahrubo tesanými loutkami čerpal z gotického řezbářství a kubismu. V celovečerní novince vytvořil epický velkofilm uvnitř samostatného světa s pomocí rekvizit, jaké najdeme pohozené pomalu na každé půdě.
Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? začíná idylicky. Ve starém kufru v podkroví se jako každé ráno probudí plyšový medvěd Mucha, loutkový rytíř Krasoň a skřítek Šubrt z modelíny. Jako každé ráno si hodí kostkou o to, kdo má ten den narozeniny, a dostane tak dort od panenky Pomněnky.
Jako každé ráno pak vyrazí spolu s ostatními obyvateli půdy do běžného pracovního dne. Tohle ráno je však jiné: Pomněnky se zmocní krutý vládce Říše Zla s armádou ohavných přisluhovačů. Hračky musejí spojit všechny síly, aby ji zachránily.
Není to příběh s jednoduchým schématem, co diváka přiková k plátnu, nýbrž svět, kde se odehrává. Jiří Barta se spoluscenáristou Edgarem Dutkou jej zaplnili až marnotratným množstvím originálních postaviček, dílčích gagů a vtipných detailů. V obraze se neustále něco děje v několika plánech a jeden neví, kam se dívat dřív.
Obdiv vzbuzuje, jak Barta s Dutkou dokážou nazírat neživé předměty dětskou optikou: z vysavače se stane letadlo, Mucha spí v botě důchodce, zátka poslouží jako čepička. Krutovládcem je busta ve vynikajícím podání Jiřího Lábuse, jeho vojsko „hrají“ nahnilé brambory.
Film obsahuje komplikované „davové“ scény, napínavé akční sekvence jako z Indiana Jonese či vpravdě velkofilmové výjevy. To vše s věcmi, jež Barta vyhrabal po vetešnictvích či od přátel. Jsou zaprášené, osahané, „vysloužilé“ -a právě díky téhle jejich dotčenosti časem i rukama je Na půdě tak dojemně lidské. Primárně je určeno dětem, ale okouzlí i dospělé, do jejichž světa nezřídka přesahuje: třeba Lábusův vládce evidentně poukazuje na busty totalitních vládců.
Bartův a Dutkův film má dvě základní věci, které u sterilních zaoceánských „animáků“ málokdy najdeme. Nezaměnitelnou autorskou vizi - a duši.
Špičkové, trojrozměrně animované filmy z produkce velkých amerických studií bývají až příliš často panenkami a autíčky: jsou propracované do posledního detailu, takže nenechávají příliš prostoru obrazotvornosti. Česká animace volila většinou přístup „méně je více“ a pomocí omezených vyjadřovacích prostředků dokázala předat i velmi komplexní poselství.
Busta s armádou brambor
Jiří Barta tak v Zaniklém světě rukavic během čtvrthodinky odvyprávěl dějiny kinematografie jen s titulními „hrdiny“, ve své adaptaci Krysaře zase zdánlivě nahrubo tesanými loutkami čerpal z gotického řezbářství a kubismu. V celovečerní novince vytvořil epický velkofilm uvnitř samostatného světa s pomocí rekvizit, jaké najdeme pohozené pomalu na každé půdě.
Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? začíná idylicky. Ve starém kufru v podkroví se jako každé ráno probudí plyšový medvěd Mucha, loutkový rytíř Krasoň a skřítek Šubrt z modelíny. Jako každé ráno si hodí kostkou o to, kdo má ten den narozeniny, a dostane tak dort od panenky Pomněnky.
Jako každé ráno pak vyrazí spolu s ostatními obyvateli půdy do běžného pracovního dne. Tohle ráno je však jiné: Pomněnky se zmocní krutý vládce Říše Zla s armádou ohavných přisluhovačů. Hračky musejí spojit všechny síly, aby ji zachránily.
Není to příběh s jednoduchým schématem, co diváka přiková k plátnu, nýbrž svět, kde se odehrává. Jiří Barta se spoluscenáristou Edgarem Dutkou jej zaplnili až marnotratným množstvím originálních postaviček, dílčích gagů a vtipných detailů. V obraze se neustále něco děje v několika plánech a jeden neví, kam se dívat dřív.
Obdiv vzbuzuje, jak Barta s Dutkou dokážou nazírat neživé předměty dětskou optikou: z vysavače se stane letadlo, Mucha spí v botě důchodce, zátka poslouží jako čepička. Krutovládcem je busta ve vynikajícím podání Jiřího Lábuse, jeho vojsko „hrají“ nahnilé brambory.
Film obsahuje komplikované „davové“ scény, napínavé akční sekvence jako z Indiana Jonese či vpravdě velkofilmové výjevy. To vše s věcmi, jež Barta vyhrabal po vetešnictvích či od přátel. Jsou zaprášené, osahané, „vysloužilé“ -a právě díky téhle jejich dotčenosti časem i rukama je Na půdě tak dojemně lidské. Primárně je určeno dětem, ale okouzlí i dospělé, do jejichž světa nezřídka přesahuje: třeba Lábusův vládce evidentně poukazuje na busty totalitních vládců.
Bartův a Dutkův film má dvě základní věci, které u sterilních zaoceánských „animáků“ málokdy najdeme. Nezaměnitelnou autorskou vizi - a duši.