Herecká asociace, která Thálie již šestnáctým rokem organizuje, našla řešení přijatelné ovšem nikoliv úchvatné – již po čtvrté slavnostní večer moderoval plzeňský dramatik, režisér a komik Antonín Procházka. Umí být vtipný a večer utáhne bez křečovitostí, i když se letos nevyvaroval relativně velkého počtu přeřeknutí a zkomolenin, což by se profesionálovi stát nemělo.
Také režie večera tentokrát nevydržela. Nespokojila se s tím, aby vše zastal jen prostý moderátor a ozvláštnila dekorování vstupy „rozkošných“ dětiček mimujících postavy z notoricky známých kusů od West Side Story až po Hamleta. Když Antonín Procházka při jedné takové etudě pravil, že děti jsou roztomilé, ale za dvacet let by je za to samé vyhodili, bezděčně naznačil, co se mělo udělat rovnou. Publikum se sice mohlo nad robátky rozplynout, ale co bude příště, cvičení pudlové?
Hodinu a půl děkovaní opravdu nikoho nerozdovádí, tím spíš, že oceňovaní dokola opakovali, že děkují porotám, Herecké asociaci, Kolegiu, což působí nevhodně. Nemají co děkovat, odvedli mimořádné jevištní výkony a za ty byli po právu oceněni. Běžný divák může z podobných výroků odvodit leccos. Stejně nevhodně zazněla z úst talentovaného činoherce do 33 let Zbygniewa Kaliny slova o příbramské invazi, která mu prý v šatně řekl pan Postránecký. I Pavla Břínková si svůj výrok o dlouholetém kamarádovi Zavřelovi, kterému předávala cenu, mohla ušetřit. Divák nerozlišuje, neví a nabude dojmu, že všechno to udělování je ještě provázanější a ještě víc založené na kamarádšoftech, než ve skutečnosti je.
Ne, že by s tím Ceny Thálie neměly potíže. Zejména v rozdělování poct, které se neodvíjejí od nominací, to bývá všelijak. Proto je letos velmi příjemným překvapení, že cenu za celoživotní mistrovství v činohře obdržela Marie Tomášová a Zvláštní cenu Kolegia Josef Topol. Jedna z nejskvělejších hereček 60. let a jedinečný básník českého jeviště si ovšem museli počkat šestnáct let, zatímco se tyto ceny nadělovaly podstatně méně významným umělcům. Marii Tomášové složil kultivovanou osobní poklonu předseda senátu Přemysl Sobotka a ona sama pronesla krásné, působivé a emotivní vyznání Národnímu divadlu i Otomaru Krejčovi. Po Tomášové už rozhodně neměl nikdo mluvit a už vůbec neměly zaznít sponzorské tlachy o jakési sázce.
K samotným výsledkům dohromady není co dodat, škoda, že Zuzana Stivínová v činohře neproměnila nominaci za Irenu v Havlově Odcházení, ovšem posuzování hereckých výkonů zůstává i nadále subjektivní záležitostí. Za činoherní muže si cenu odnesl výtečný ostravský herec Norbert Lichý (role Mendel Singer v Rothově Jobovi), který připomněl, že „Ostrava je jiná země a hodně dává i hodně bere“. Vtipně se předvedl Vlastimil Zavřel, oznámil, že je sice třicet let u činohry, ale nakonec na něj stejně prasklo, že je opereťák. Řeč uzavřel slovy, že děkuje Homeru Simpsonovi, který jej poslední léta provází jeho zbytečným životem.
Organizátoři Thálii tvrdí, že nemohou ceny rozšířit na loutkářství a jeden z argumentů je, že by se tak nevešli do času vymezeného televizí. Možná by stálo za to zmenšit ukázky, z kterých lze sotva poznat, že jde o strhující výkony. Zrovna tak charakteristiky rolí, které doprovázejí ukázky, jsou přehlídkou kritických klišé. Letošní udělování ničím nevybočilo: opět ukázalo setrvalé nedostatky v zavedeném systému hereckých cen a poukázalo na problematičnost záměru činit z těchto ceremoniálů televizní zábavu.
