Olga Tokarczuková (1962) patří k nejpřekládanějším polským autorům. Česky jí vyšly prozaické knihy Pravěk a jiné časy, Denní dům, noční dům, Hra na spoustu bubínků, Poslední příběhy, Anna In v hrobech světa a nejnověji v nakladatelství Host román Běguni.
V nejnovějším románu Běguni píšete mimo jiné o internetové encyklopedii Wikipedie. Jak se díváte na to, že v době e-mailů a SMS teď „píše“ každý?
Já myslím, že je to dobře, lidi se tak snaží vyjadřovat. Ale samozřejmě to také vytváří určitý nový způsob komunikace. Běguni se snaží být právě reakcí na takovouto kompaktní, méně rozvitou komunikaci. Mně se to líbí, dokonce jsme svědky vytváření nového žánru, jímž jsou internetové blogy.
To, že je dnes hodně takových fragmentárních románů, mezi něž patří i vaše knihy Denní dům, noční dům či Běguni, podle vás odpovídá přítomné době, kterou se tyto romány snaží zachytit, nebo to spíše vypovídá o současné literatuře?
Celý problém je v tom, že nálepku „román“ jsme si zvykli užívat pro určité období 19. století, pro onen měšťácký lineární román, ovšem když se podíváme dále do minulosti, tak zjistíme, že to, co je dnes nazýváno postmodernou, najdeme už u dávných románů. Pro mě je takovým vzorem Rukopis nalezený v Zaragoze od Jana Potockého, román, který je napsán francouzsky a pochází z první poloviny 19. století. Nebo dále Don Quijote či Apuleiův Zlatý osel. Takže jde spíš o návrat k tradici. Je ale pravda, že dnes tu realitu vnímáme jinak. Každodenní zkušenost je surfování po televizních kanálech, do toho hraje rádio, listujeme novinami, něco se děje na ulici - několik narací běží najednou a my z toho vytváříme jeden obraz.
Také se proměnilo vnímání cestování, které je hlavním tématem románu Běguni. Dnes je cestování velmi snadné...
Ale já si myslím, že když se podíváme na životopisy lidí z minulých dob, tak byli daleko pohyblivější, než se nám dnes zdá. Nedávno jsem četla, že jednotlivé židovské obce po celé Evropě měly velmi dobrou síť kurýrů, takže pokud v nějakém místě byla třeba vynesena kletba, tak se to velice rychle rozneslo. V každé vesnici byl zájezdní hostinec... Říká se, že Mozart strávil na cestách dvě třetiny života.
Vy jste za román Běguni dostala cenu Nike. Tady se dávala za vzor Magnesii Liteře. Je Nike oslavou literatury, nebo estrádou využívající literaturu?
Ta cena je pro autora důležitá v tom, že lidi na ni reagují a kupují pak vítěznou knihu, okamžitě se musí dělat dotisky. Ale je to samozřejmě i cena, která vnímá literaturu komerčně. Nelíbí se mi oscarový způsob, kdy jsou nejdřív nominace a pak je slavnostní večer, kde si spisovatelé koušou nervozitou nehty a pak se vyhlásí: „Nike goes to...“ Není to důstojné, literatura si takové zacházení nezaslouží. Snad by to šlo civilizovaněji.
Mám pocit, že české prostředí začíná být nabaženo knihami angloamerických autorů, protože všichni také nejsou pozoruhodní, a tak teď vychází daleko víc literatury ze států bývalého sovětského bloku. Je to tak i v Polsku?
Snad by dokonce šla vysledovat opozice mezi anglosaskou literaturou a tou středoevropskou. Myslím, že tady vzniká něco unikátního a že vnímáme svět velmi podobně. Představuji si, že by za dvacet třicet let mohla středoevropská literatura vystupovat společně s propracovaným systémem překladů, a tak by mohla být určitou alternativou... Dalo by se říci, že teď je v Polsku móda vydávat a číst takové autory, nejvíc se na ně asi zaměřuje nakladatelství Czarne prozaika Andrzeje Stasiuka.
Napsala jste knihu Anna In v hrobech světa v rámci edice nakladatelství Canongate, v níž jsou vydávána novodobá zpracování mýtů. Jak se vám líbí tento nápad a jak samotné knihy?
Já jsem byla z toho nápadu absolutně nadšená. Je to takový globální projekt, jak psát společně, vyměňovat si mýty. Jenže pak to jaksi zkrachovalo, protože nakladatelství si v jednotlivých zemích začala vybírat, co chtějí vydat a co ne. A celý projekt byl také monopolizován anglosaskými autory, kteří jsou levnější, protože se nemusí překládat. Nakonec se to tedy rozdělilo do několika oblastí, takže se původní globální záměr nenaplnil.