Z někdejší vyjukané mladé americké písničkářky vyrostla sebevědomá žena. Tajemná, noblesní, ale stále jasně jdoucí za svým cílem. Nesnaží se svými písněmi kohokoliv spasit, jen nabízí jiný úhel pohledu a materiál k zamyšlení. Ale jestliže na povrchu vypadá ve svých pětačtyřiceti letech již vyrovnaně a smířeně, pod ním je to pořád ona rozervaná, hledající a pochybující dívka.
Mnoho zajímavě odlišných poloh
Nové, již desáté album přichází jen po dvou letech od předchozího American Doll Posse. To bylo svým způsobem pojaté koncepčně, tentokrát se vše vrací k jednoduchému modelu písniček, které by si mnohdy vystačily jen s vokálem a doprovodem na piano. Dovoluje posluchači akceptovat ho z jakéhokoliv úhlu – může být klidně jen pouhou kulisou k melancholickým náladám, stejně tak jako lze soustředěně vnímat příběhy, opět silně orientované na partnerské vztahy a hledání místa v životě.
Komplikované a nepříliš radostné zážitky ovšem prý tentokrát nejsou autobiografické, ale interpretují problémy těch, které se jí svěřily. Dekadentní, v mollových tóninách se rozprostírající nálady ovšem časem působí únavně, a tak oživení nastává pokaždé, když se Tori Amos od baladických ploch probere k svižnějším rytmům.
Singlová, smyčci ozdobená Welcome To England budiž mezi zpestřujícími momenty jen jednou z možností. V případě temnějších, až zasněně působících, jakou je třeba triphopová Flavor, hraje proti tradičně sáhodlouhá stopáž nahrávky. U sedmdesátiminutového alba totiž občas i přes veškerou závažnost sdělení není k usnutí daleko.
Hodnocení LN3 / 5 |
Přesto tu je mnoho zajímavě odlišných poloh. Vlastně je jedno, omezí-li se Tori Amos na prostou baladu s dominantním klavírem, jakou je skvělá Ophelia, nebo se zrovna rozhodne pro rytmickou a odlehčenou 500 Miles, ze které jako by vykukovaly nenáročné popěvky, na nichž Mike Oldfield v minulosti spolupracoval s různými zpěvačkami. Těch momentů, kde se nelze zbavit pocitu, že tohle už tu bylo, je tu mimochodem víc. Ve Fast Horse okamžitě naskakují nejlepší léta Jethro Tull, při smyčcovém riffu v Strong Black Wine si můžeme připomenout slavný Kashmir z dílny Led Zeppelin.
Tori Amos, práce všeho druhu
Je jisté, že u české, silně ateistické posluchačské obce nebude mít téma hříchu takový dopad, jako u společností se silným zakořeněním křesťanské víry. Ale přesto není pochyb, že ani po téměř dvou desítkách let kariéry se autorka nespokojila jen s důrazem na něj, s pouhým podbarvením příběhů.
Hudební kabát, do něhož je oděla, si totiž často vystačí sám o sobě. Připočteme-li fakt, že si Tori Amos opět skladby nejen napsala, ale poté i nahrávku sama produkovala, úcta je na místě. Dokonale poskládané a zaranžované tvary, jako je třeba vypjatá, agresivních zvuků plná Police Me, prostě nejsou běžný standard.
A nelze zapomenout ani na krásné provedení obalu. Nápaditě vyvedený digipack se stylizovanými fotografiemi, na nichž je autorka tu jako osamělá žena (marně?) čekající na svého vysněného, tu jako domina s bičíkem a pouty nebo jako posmutněle zamyšlená dáma s leguánem, skvěle doplňuje atmosféru nahrávky. 24. září má Tori Amos vystoupit s materiálem z nového alba v Praze. A i když touto deskou nejspíš nedosáhla vrcholu svých možností, jako pozvánka může zafungovat skvěle.