Jak je možné, že film o smrti způsobuje tak koncentrované blaho? Protože ho natočil Andrzej Wajda. Většinou moc nechápu, v čem spočívají ceny za režii, ale u Puškvorce doyena polské kinematografie jsem měl naprosto jasno. Je to film, kde každý záběr, každý střih sedí s váhou a nevyhnutelností kamene v katedrále, ale přitom jsou do celku zasazované rukou nenucenou a lehkou, jako by potisící prostě loupala brambory.
Puškvorec navenek ničím neláká. Z dálky působí jako poněkud akademická kombinace převodu Iwaskiewiczovy prózy, filmu o tomto filmu a deníkových zápisků herečky Krystyny Jandy o smrti jejího mažela. Dohromady je to ale malé mistrovské dílo - dítě z lásky Wajdovy geniální hrežie a Krystynina kongeniálního herectví. Sledovat každé hnutí její tváře v rukách starého machra je jako napínavá detektivka: nudí se, teskní, je okouzlená!, dychtí, zamilovaná, zrazená?, ne, chápe... Člověk se do Puškvorce vpíjí očima, hltá krásu krajiny, tváří i duše a všechno najednou dává smysl. Wajdův film nedojímá tím, že někdo zemřel, jak to dělají laciné bijáky, nýbrž tím, že žil - a jak.
Matka Korejce Jun-ho Bonga je podobný případ: ohňostroj výsostně funkční režie a hold výjimečné herečce. Jun-ho Bong opět pod záměrně zavádějící slupkou detektivky míchá několik žánrů najednou, ale v jádru je jeho film oslavou mateřství. Mezi úvodním záběrem, v němž titulní hrdinka vyjde na pole a dá se do tance, a posledním, který se k němu kruhem vrátí, se i tady rozkládá plátno plné jistých tahů štětcem. Všechno je tam uvnitř.
Je blaho dívat se na machry při práci. Jejich rozhodnutí vypadají jako ty nejjednodušejší a nejsamozřejmější kroky na světě. Ale aby tak mohly působit, musí za nimi stát desítky let dřiny a/nebo obrovský talent. Bravo. Škoda, že neběžely v hlavní soutěži.
