Starej pán sedí a poslouchá jazz a na desce se točí pes...

Interval let 1959 až 2009 vymezuje půlstoletí působnosti jednoho z nejrespektovanějších hudebních seskupení na čes(koslovens)ké scéně. Traditional Jazz Studio (TJS) s nadějemi prožilo "zlatá šedesátá", v jakémsi nenápadném zámezí přežilo normalizační sedmdesátá a osmdesátá a uvítalo uvolněná léta devadesátá, aby se ve zrale důstojném stavu dočkalo své padesáté sezony.

K tomu se soubor dopracoval neochvějně drženým hudebním názorem, věrností zvolenému žánru, solidním, profesionálním přístupem k muzice, která nikdy nebyla většinovým hitem, a svým lpěním na konzervativních hodnotách starého jazzu na straně jedné a jeho soudobém rozvíjení na straně druhé. Také vždycky přitahovala spíše hudební gurmány než přelétavé lapače atrakcí. Pro ně především, jako připomínku minulých časů i ochutnávku z aktuální podoby TJS, vydal Supraphon jubilejní kompilaci Traditional Jazz Studio 1959– 2009.

Ohlas jazzu v hudební revue
Soubor, který založili bratři Ivan a Pavel Smetáčkové, vnesl do zdejší hudební konkurence ozvuky neworleanského tradičního jazzu, ale také díky inklinování ke swingu nabízel svou interpretaci či inspiraci hudbou Dukea Ellingtona či raného Louise Armstronga. Smetáčkové a spol. ovšem nepřejímali pouze cizí repertoár, hledali v domácích zdrojích – s nadšením hráli například Jaroslava Ježka, v němž oceňovali "dvojjediný odkaz meziválečné moderny a ohlas jazzu v hudební revue" – a nabízeli pravidelně i četné skladby z vlastní či spřízněné tvůrčí dílny (aranžující skladatel a skvělý pianista Antonín Bílý, Pavel Smetáček, Stanislav Koubík, skladatel a textař Petr Lander, Antonín Matzner...).

Velkou zásluhou Traditional Jazz Studia bylo v časech v této zemi spíše nehostinných i angažmá kvalitních hráčů ze zahraničí, jež se pravidelně kupodivu dařilo prosadit. K nejčastěji vzpomínaným patří nepochybně americký tenorsaxofonista sicilského původu Tony Scott. Pamětníci nezapomenou, jak skvěle s Traditional Jazz Studiem zněli i další hosté – britská zpěvačka Beryl Brydenová, tenorsaxofonista Benny Waters, podle Pavla Smetáčka "klasik afroamerického swingu", či neworleanský Kreol, klarinetista Albert Nicholas.

Jubilejní CD přináší ohlédnutí za uplynulými desetiletími souboru jednak reedicí LP vydaného k dvacetiletí TJS, jednak skladbami z pozdější dlouhohrající desky Ozvěny a ohlédnutí. Nejde ověrné repliky, výběr je obměněný a doplněný tak, aby zachytil vývoj souboru během jeho padesátileté historie až k nahrávkám starým jen dva roky. Některé tituly aspirují na označení sběratelské rarity, například pro způsob, jakým byly zachyceny.

Nejen dvě elpíčka, ale i něco víc
Tuto hodnotu mají hned dvě první položky alba – raná amatérská, v Olomouci živě natočená nahrávka skladby Willie The Weeper z roku 1960 či Armstrongovo Potato Head Blues, které natočil americký filmař Gene Deitch v roce 1961 v pražské kavárně U Nováků ještě předtím, než se TJS vůbec dostalo do oficiálních nahrávacích studií. Mimochodem obě nahrávky, byť jsou nejstarší, vycházejí na tomto albu vůbec poprvé, stejně tak jako dvě poslední, Take the "A" Train Billyho Strayhorna a Some of These Days Sheltona Brookse, jež byly nahrány při vystoupeních v roce 2007, první v Neumarktu, druhá na černošickém jazzovém festivalu.

Skladby na retroalbu jsou řazeny od nejstarších nahrávek po současnost, zachycují obměny v obsazení, jimž se soubor za tak dlouhou dobu neubránil, nicméně hlavní opory v podstatě zůstaly. Jen přibyla i nejmladší generace, například hostující bubeník, výborný Štěpán Smetáček.

Při poslechu CD Traditional Jazz Studio 1959–2009 posluchač může posoudit, odkud kam se stálice mezi českými hudebními tělesy posunula za padesát let. A dojde zřejmě k (ne)překvapujícímu závěru: že invence, profesionální kvalita a důraz na koncepční soustavnost může celkem nenápadně obstát i po tolika letech se ctí.