Kdo je Oldřich JanotaNarodil se 27. 8. 1949 v Plzni. V 70. letech absolvoval na Karlově univerzitě Fakultu žurnalistiky, aby se poté živil jako kolportér tisku, topič a noční hlídač. Písně skládá od roku 1969, vystupovat začal v první polovině sedmdesátých let. Hrál nejprve sám, poté ve skupině Pentagram s Jakubem Nohou. V letech 1979 - 1983 byl hlavní osobností souboru Mozart K, který patřil pro své neobvyklé nástrojové obsazení (kytara, harmonium, mandolína, saxofon) a magicky působící Janotovy písně k nejpozoruhodnějším alternativně folkrockovým formacím své doby. V letech 1983-85 spolupracoval s kytaristy Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem a vytvořil s nimi velmi osobitý tvůrčí koncept, využívající především podnětů minimální hudby. Na přelomu 70. a 80. let Janota vystupoval s Irenou a Vojtěchem Havlovými (hráli na violy da gamba) a jeho pojetí hudby se velmi přiblížilo tvorbě z okruhu new age. Počátek devadesátých let působil v různých improvizačních projektech, později začal opět vystupovat sám a své písně dopracoval do stavu meditativní nadčasovosti. |
O Tribute albu, které nedávno vyšlo jako dárek k vašemu jubileu, jste předem věděl? Podílel jste se třeba na výběru?
Ne. Bylo to tajemství.
Předpokládám, že jste ho už slyšel. Jak se vám ty verze líbily?
Líbila se mi jedna věc – Tvůj stín, taková skica, kterou sám jsem nikdy nedotáhl. Možná proto bylo snadnější s ní pracovat. Myslím, že to byl pro muzikanty dost nevděčný počin, protože to bylo tak trochu na objednávku, že sami by se do toho nepustili. Takové etudy na dané téma.
Máte ten vztah i k těm co vznikly v minulosti? Myslím třeba Mňágu a Žďorp, která proslavila váš slogan "I cesta může být cíl…"?
Myslím, že Petrovi Fialovi se podařilo tomu vtisknout charakter, který pro mě byl zpočátku zvláštní, trochu cizí, ta písnička totiž vznikla jako reakce na to, jak národ houfně podepisoval Antichartu, na to zklamání. A Petr to pojal lehce tanečně. Ale ta radost, kterou do toho dal, je možná lepší odpověď i na takovou smutnou událost, jako byla Anticharta. A vlastně díky Petrovi je to jediná moje píseň, která se ocitla v žebříčcích a hrála se v rádiích. Já jsem moc zadumanej.
Nedávno jste poprvé vstoupil i do světa literatury a vyšla vám kniha Neslyšící děti. Co bylo inspirací? Vedle hudby po letech zkusit i něco jiného?
Po letech hraní jsem zaregistroval, že se na koncertech jedná ještě o něco jiného, než moje vystoupení. že se skrze tu odlišnost těch písniček mohou setkávat lidé, kteří tu svoji odlišnost ve světě vnímají podobně. K tomu asi slouží i jiné osoby, sportovci, politici, kteří se stanou jakousi ikonou veřejného života. Aby se společnost skrze ně, jako poznávací bod, mohla organizovat. A já jsem si říkal, protože se kolem toho mého hraní děly všelijaké zvláštní příhody a měly určitý charakter, že by nebylo marné to zaznamenat. Zpočátku jsem si to začal zapisovat jen tak pro sebe, jako takovou vlastivědu, podobně sběratel trilobitů si zapisuje, kde ty jednotlivé kusy našel, jak vypadají a podobně. A pak jsem si říkal, že by mě po letech vlastně bavilo si zas vyzkoušet práci se slovem, protože jsem vyrostl z literatury. (navíc je O.J. vystudovaným novinářem – pozn. A.K.) Byly to takové poznámky o těch lidech a událostech, abych nezapomněl. A najednou jsem si uvědomil, že to všechno jako turistické šipky ukazuje někam nebo na něco, co asi nejsem schopný popsat nebo vysvětlit nějakou definicí. Ale že to můžu zkusit jakoby ze všech stran nasvěcet a doufat, že se nějak to i ostatním samo ukáže.
Jak ji s odstupem vidíte jako autor?
Měl jsem dost ambici, aby se čtenář pobavil. Pak je tam rovina, takové jedno patro, hudební. Jakási partitura, kterou si ten, kdo v tom má zálibu, může přehrávat. Jsou tam inspirace Erbenem, nebo ruskými pohádkami. Krása nesmírná taky pracuje s podobnou melodikou a repetitivností. Největší problém je to propojit – logiku příběhu a neurčitost hudebnosti. U poezie je to snadnější. Takže vznikly takové stavebnice, udělej si sám. Některé ty fejetonky je snazší si přezpívat nebo přebubnovat, jinde by se měl čtenář třeba v textu vracet, nebo si tu větu přečíst v několika podobách, což tam nabízí taková vybalancovaná práce s porušováním slovosledu. Zároveň jsem ale chtěl, aby to byly legrační příběhy.
Aktuálně máte po dlouhé době i nové vlastní album. Co ovlivnilo a motivovalo jeho vznik?
Já jsem teď léta hrál sám a dotvářel svoje představy o hudbě, ale čím jsem se tomu svému snu blížil, posluchačů ubývalo. Ani o tom nikdy nevyšla žádná recenze nebo informace – zřejmě už opravdu žijeme v době mediálních artefaktů, kdy ten kdo nemá novou desku, jako by nebyl. Ale možná to tak bylo správně, aby to zůstalo jako živá hudba, protože ta se od hudby reprodukované zásadně liší tím, co se tam přidává. Řekl bych, že je to vlastně hudba jiná, zásadně, ve své podstatě. A do toho přišla nabídka od Respektu k vydání desky. Tak jsem si řekl, že zkusím něco úplně jiného, abych se u toho i já pobavil krokem do neznáma. Takže jsem udělal takové klasické, "kapelové" písničky, kam jsem si přizval spoustu hostů, profesionály i amatéry, spíš náhodně – nebyl v té sestavě hostů žádný systematický koncept. Vzniklo něco mezi hraním v kuchyni a sálem Rudolfina.
Kdo konkrétně tam tedy zahrál?
Rád bych uvedl Míšu Nerudovou, která pracuje jako korepetitorka na waldorfské škole v Jinonicích. A také Romanu Šilhavou, která zpívá v takovém úžasném hudebním sdružení, A Capella Mutra. Před lety jsem se chtěl pokusit se o něco, co jsem pracovně nazýval komunitní hraní. Že uděláme takovou komunitní kapelu, budou tam i děti a rodiče a případně i vyučující z waldorfské školy, kam chodily moje děti. Moc se mi to nepodařilo, ale zkusil jsem teď ty písničky dotáhnout studiově. Ono to celé trošku vznikalo na zelené louce, mnoho těch hostů tam jen přišlo, poslechlo si to a něco tam nahrálo, aniž by to předtím slyšeli. Takový je i výsledek - chybí tam tah souhry, vyhranosti, ale zas je tam určité kouzlo prvotního objevování, náhodnosti. S Honzíkem Vávrou, co tam hraje na mbiru (dřevěný nástroj ze Zimbabwe – pozn. AK), jsme se třeba domluvili na oslavě buddhistického nového roku. A nebo s Váňou Bierhanzlem, toho jsem úplně náhodně potkal v metru. A on povídá: "Hele už si byl někdy na dně?" A pak jestli bych třeba nepotřeboval něco zahrát na basu.
Nahrávali jste ve studiu Ondřeje Ježka, kde spíš vznikají rockovější věci. Jak jste se k němu dostal?
To bylo přes pardubické Divadlo 29, kde mám takové rodinné zázemí, jestli Zdeněk dovolí, a Járu Tarnovského z kapely Miou Miou. Oni jsou s Ondřejem spřízněné duše. Bylo hodně dobré, že to vzniklo právě tam. Jinde by to bylo o dost těžší, a asi by vzniklo něco jiného. Ondřej spoustu věcí dotáhl citlivým střihem, i když některé písně, třeba Svobodný Tibet, byly pro něj ovšem zpočátku tvrdý oříšek, myslím jako přijmout tuto častušku osobně. Ale nakonec zrovna tam zpívá ve sboru. Jára tu píseň nezkousl do dnes, i když Ondřej mu říkal, že je jediná možnost, že to prostě musí zazpívat taky. Že pak zjistí, že nezbývá nic jiného, než ten svobodný Tibet zazpívat doopravdy.
Tu jste teď ještě s dalšími hrál na křtu toho Tribute alba a myslím že nejen mě jste značně zmátl povahou těch až infantilně znějících písní. Pořád jsem si nebyl jistý, jak moc to je ironie a jak moc to je míněno vážně.
Já jsem v poslední době přemýšlel o domorodé hudbě, takové, které se dnes říká world music. Co by to znamenalo, kdyby se nějakým Papuáncům měl člověk představit jako pražský domorodec. Alchymista s náušnicemi z pivních zátek? Manažerka v sukničce ze skartovaných faktur? Hodně mi pomohli dávní spoluhráči Štěpán Pečírka a Luboš Fiedler, skrytí géniové, svojí domácí nahrávkou "Every savage can dance". Já bych se veřejně asi do písničky, jako je Lanovka, neodvážil. On text je výňatek z jízdního řádu DP, mimochodem moc pěkný básnicky, až buddhisticky - jíst, pít, pískat, zpívat... Sám si to zpívám moc rád, ale když to člověk zpívá ostatním, tak, to se ví, to balancuje na hranici trapnosti, nějaké křečovité legrace. My jsme s Lubošem před časem společně vystoupili, hráli jsme právě ty Lubošovy "domorodé" písně... vysoce hořlavý, zdraví škodlivý... písně z natírání plotu. Lidi tehdy přišli "na alternativní legendu" a řada odešla naprosto znechucená a zdrcená. Ale to se nedá nic dělat. Možná je to opravdu blbost, nebo je to další krok jinam. To, jak to Luboš dělá je pro mě hodně inspirativní, on tam má velmi jemné hudební tajnosti na úrovni současné vážné hudby. Ale to je pro mainstreamovou veřejnost asi dost těžké poslouchat, co se tam děje. Hudebně i lidsky.
Je lepší čtrnáctá nebo patnáctá komnata?V posledních letech z Janotovy tvorby vycházely jen archivní nahrávky, střípky rozsáhlého a z velké části dosud nevydaného materiálu, zatímco od poslední řadové desky Sešité už uplynulo dlouhých třináct let. Nové studiové album je tak pro všechny příznivce určitě událostí. Podařilo se na něj navíc dostat nejen vše, čím je v posledních letech autorova tvorba charakteristická, ale díky atmosféře setkávání a řadě hostů i něco navíc. Na nahrávce se potkávají dva zásadní aspekty, příznačné pro celou Janotovu, v tuto chvíli už téměř čtyřicet let dlouhou hudební cestu. Totiž jednak určitá umanutost pro věc, vlastní vidění světa, možná trochu starosvětské, ale pevné ve směřování tvorby a neochotě ke kompromisu, a jednak naprostá otevřenost k vlivu vybraných spolupracovníků na celkový výsledek. A ten tentokrát rozhodně není zanedbatelný. Hostů je celá řada a jsou mezi nimi zástupci nejrůznějších žánrů i hudebních pohledů. Vedle Ivana Bierhanzla (Agon Orchestra, Plastic People Of The Universe) nebo dlouholetého spolupracovníka Jana Štolby tu tak jsou i o generaci mladší, jako třeba Jára Tarnovski (Gurun Gurun, Miou Miou). Už od konce osmdesátých let se Janota věnuje převážně meditativně laděné a minimalisticky pojaté tvorbě, se kterou objíždí čajovny, kaple a malé klubové prostory. A ačkoliv novou nahrávku chápe sám jako své vidění úlohy současné avantgardy nebo vlastní odpověď na ni, kontinuita s předchozí tvorbou je tu zcela patrná. Co se staronově vrací po dlouhých letech, je jednak i v mantrickém opakování motivů a textů přítomnost často silných písničkových melodií a specifický, svérázný podpovrchový humor. Veselí bez vtipkování. Ale i tyto skladby, které mohou snadno iritovat, a ve kterých se úmyslně pracuje s hudebním kýčem, naivně dětskými texty či pěveckou neohrabaností, jsou přitažlivé svou poetikou a přímostí sdělení. Nemluvě o provokativnosti, s jakou posluchače nutí ujasnit si, co ještě je pro něj akceptovatelné, co už ne, a proč. O tom, že skladby typu Anděle bělostný či Svobodný Tibet nevydýchá každý, je evidentní. Pestrá je koláž zvuků i hostujících nástrojů, díky které lze u nahrávky nejen relaxovat, ale opakovaně objevovat napoprvé skrytá hudební zákoutí. Funkční aranžmá totiž neznamenají jen fakt, že interpretova (na koncertech osamocená) kytara nemusí být nutně dominantním nástrojem. Nové Janotovo album by mělo svou cenu už jen pouhou existencí. Tím, že otevírá v jeho tvorbě další dveře nebo řekněme novou kapitolu, nabízí mnohem víc, než se na první poslech může zdát. Hodnocení: 4 / 5 |
Takže tudy půjdete dál? "Domorodými" písněmi, které se jeví až jako pro malé děti?
Tyhle písničky, vznikly tak, že jsme jeli s dětmi vlakem a malá Nika si vymýšlela texty a já k tomu brnkal na kytaru… Trošku se to dotýká toho komunitního hraní.Musel bych asi sepsat nějakou teoretickou studii, co v tom vlastně vidím krom té infantilní roviny, která na lidí zaráží a je jim nepříjemná. Ale na druhou stranu to někteří lidé přijali okamžitě, většinou takoví, co sami už něco prožili v životě i v umění. Možná bych to drze nazval "avantgarda". Abych byl konkrétní, tak třeba v opuštění tzv. zpětné vazby, ve vytváření obrazu sebe sama. Nebo přijmout obyčejnost věcí, které se vlastně staly jakýmsi tabu, třeba slovo kýč je dneska výhrůžka, která docela zdařile brání lidem v tom, aby se projevili v nějaké větší hloubce, než je originalita a výstřednost. Když jsem například přinesl do Respektu obal, jak bych si ho představoval, s Pannou Marií namalovanou od Zlatky Dobešové, ona říkal já ti doporučím své známé, kteří ti to namalují moc krásně, ale já jsem to chtěl namalovat od ní, nejen jako restaurátorky, ale kvůli tomu, k čemu se v životě dobrala jako člověk. Ale v redakci to byl šok. Měli za to, že mi to uškodí, že přijdu o posluchače, že je to takový zavádějící katolický symbol, který spoustu lidí odradí. Vlastně to se mnou mysleli dobře, ale to se těžko vysvětluje, proč jsem to chtěl právě takhle, pro dnešního "kultivovaného" člověka vlastně nepřijatelně.
Vy jste byl vždy písničkářem spíš na okraji. Jak se vaše hudba vyrovnává s dnešní dobou? Nikdy jste nehrál politické ani společenské písně, takže jste se změnou systému asi nemohl přijít o témata, ale přece jen ta ekonomická realita mnohé dnes drtí mnohem víc než ta někdejší politická. Jaká jsou například místa, kde vystupujete?
Je pravda, že si člověk nemůže moc vybírat. Já už se vlastně moc jako takový ten osamělý člověk s kytarou, písničkář, moc necítím. Ta doba, kdy to osobní poselství písničkářů bylo smysluplné pro širší veřejnost, je pryč. Musí přijít jiní lidé – jsou to například ty holky s harmonikou, Radůza, Jana Vébrová nebo takoví, co mají jiné kořeny – Schmitzer, Baumaxa, velký úspěch jsem viděl, že má Xindl X. Jsou to lidi, kteří pracují jinak s divočejší energií i jednoznačnější osobní výpovědí. Takové to hloubavé poetizování, na to už lidi neslyší. Ale takový Jarda Hutka se sice pořád vytrácí, ale přesto dál zůstává, stejně jako Kryl, pro národ charismatickou ikonou. To je pro písničkáře hezké vysvědčení, kdyby každý toho udělal tolik.
A vaše místo mezi tím vším?
Cítím doma v tom, co jsem dělal v posledních letech, což je pořád ten minimalismus a meditace. Teď se mí zdálo dobré projít se jinudy, toulat se, aby se na člověka nachytaly všechny ty bodláky světa, zážitky a jiné věci. Tak vznikla ta poslední deska – infantilně, kýčovitě, ideologicky a pak také směrem, který si pro sebe nazývám "náboženský pop". Evangelizační písně jsou většinou opravdu příšerné.
Má to také něco společného s tím, že současné umění hodně pracuje s momentem šoku a překvapení?
Ano. Je to vlastně jiný druh šoku. Šok ne třeba otevřeným násilím a sexualitou, ale šok tím, čím "avantgardní" člověk být nesmí. Efektivnost a manipulace se stávají dneska v umění jakýmsi vězením a nejen v umění. Dávají skvělé výsledky a já sám jsem také šťastný, když vlak jede podle jízdního řádu. Ale děje se dnes zároveň něco, co pro mě, jako starého hippísáka a ohaře vychovaného minulým režimem na každý závan vůně totality, smrdí.