Pro události let 1969-2001 v Severním Irsku se v britské politice zavedlo elegantně eufemistické pojmenování The Troubles. Označuje politický konflikt, který měl místy blízko k občanské válce.
Na jedné jeho straně stáli tzv. loajalisté, probritští a protestantští, kteří tvořili dvě třetiny obyvatelstva, na druhé nacionalistická menšina, která usilovala o připojení Ulsteru k Irsku. Střet, jehož se účastnily polovojenské skupiny z obou táborů a britská armáda, si vyžádal tři a půl tisíce obětí, asi dvě třetiny z nich měla na svědomí nacionalistická Irská republikánská armáda. V roce 1981 začali její věznění členové v belfastské věznici Maze držet hladovku. Žádali, aby jim britská vláda přiznala status politických vězňů. Deset jich v důsledku toho protestu zemřelo, jako první Robert Sands.
Právě tuhle významnou epizodu dlouhého konfliktu si britský vizuální umělec Steve McQueen vybral jako téma svého celovečerního debutu Hlad. Jeho dílo je ale protikladem historické fresky, je to spíš obraz až abstraktní, snažící se vytáhnout z dějinné události její esenci, najít v ní jakousi paradoxní krásu, oduševnělost prosvítající zpod nánosu tělesnosti - páchnoucích výkalů, krvácejících ran, otevřených proleženin. Věznice Maze je v Hladu dějištěm střetu dvou mocí, na jedné straně "systém" vybavený všemi nástroji státního aparátu, na té druhé skupina, jejíž členové nemají nic než svoje těla, pocit soudržnosti s ostatními a odhodlání nezastavit se před žádnou krajností.
Radikální alibismus?
Je přirozené, že sympatie publika se při sledování zápasu mezi přesilou ozbrojených a malou skupinou nahých přikloní k protestujícím vězňům. V tomto ohledu působí trochu alibisticky tvrzení, že autoři k historickému kontextu zobrazované události nezaujímají žádný postoj, nestojí na ničí straně. Jistá forma vyjádření postoje je právě v omezení zorného pole, jež si uložili. Při sledování odhodlaného vzdoru vězněných republikánů ozbrojené moci jeden může myslet na jiné chvíle na jiných místech, kdy ti odhodlaní naháči měli v rukou zbraně a neváhali je použít proti neozbrojeným. Nakonec ani otázka, jestli členové IRA byli v právu, když status politických vězňů žádali, není úplně nepodstatná. Hladu asi nemá význam vyčítat, že stojí spíš na straně nacionalistů (mezi autory je také dost Irů), ale jeho ne moc věrohodnou masku nestrannosti. Na formě toho filmu ovšem nic alibistického není.
Hodnocení LN4 / 5 |
V McQueenově filmu se buď neděje nic, nebo něco hrozného či odpudivého. Režisérovi se podařilo evokovat svět vězení, v němž se střídají dlouhé hodiny šepotem narušované nudy s erupcemi násilí. Jeho nedobrovolní obyvatelé vítězí nad svými vězniteli semknutostí a ochotou nezastavit se před ničím a všechno snést. Právě ta ochota jít do extrémů v McQueenově vidění přináší jakousi transcendenci, jež činí výkalem pomazanou stěnu, močí potřísněnou chodbu, hladovkou zmučené tělo také krásnými.
Ta krása souvisí s fanatismem vězněných a především s Bobbym Sandsem (intenzivní výkon Michaela Fassbendera), jehož kamera Seana Bobbita někdy snímá jako ikonu. Jedním z vrcholů filmu je scéna, v níž budoucí hladovkář vede dlouhou konverzaci s knězem a sympatizantem republikánství Moranem. Prakticky všechno, co v ní Sands slyší, je pravda. Jeho přitažlivost ale netkví v tom, že by měl pravdu, ale v tom, že je mu lhostejná, že se po ní neptá, ke svým odpovědím nepotřebuje otázky.
Vězni z Maze jsou protikladem demokratických občanů cvičených v kompromisu. Naše společnost je antifanatická a má pro to dost důvodů. Měla by si ale být vědoma svůdné síly fanatismu, jež McQueenův film zpřítomňuje, když ukazuje fanatické odhodlání jako hodnotu samu o sobě, hodnotu svým způsobem estetickou, abstrahovanou od otázky k čemu a proč.
