Bambuškův film je, lze-li to tak říct, meditací o tom, co by se stalo, kdyby se Jan Hus objevil ve 20. století, co by si asi myslel a na čí stranu by se přidal. Bambušek je divadelní režisér a vizionář, motor rozsáhlých projektů (Perzekuce.cz v holešovické hale La Fabrika), člověk přesvědčený, že umění má zneklidňovat, vyrušovat a – není asi vhodnější slovo – "nasírat". Jak je tomu u Bambuškových výtvorů vždy, ani tento film nejde divákovi a tématu po srsti a nic mu nepodává naservírované. Obsah se dere ze zrnitého materiálu filmu, v jehož horečnatých snech hledá trojice zoufale odhodlaných mužů svůj plamen.
LN Váš film Jan Hus musel vzniknout ze silné příčiny, nějaké fascinace. Vás fascinuje radikalita, že ano? Sebedestrukce, sebeobětování, oheň...
Prvotní příčinou k natočení filmu byla potřeba aktualizovat fenomén Jana Husa, tedy tu hrst střepů, která nám dnes po něm zbyla. Aktualizovali jsme jej přes radikální příklad obětování se pro druhé, za druhé. Hus v našem filmu obhajuje tři radikální oběti – živé pochodně: Ryszarda Siwiece, Oskara Brüsewitze a Grahama Bamforda a vynáší je na světlo, nese plamen v temnotách a tak aktualizuje sám sebe... Film vznikl z této potřeby, a je tak malým příspěvkem k tomu plameni.
LN Spojení Jana Husa s lidmi, kteří se upálili, možná není historicky úplně korektní. Přece jen Hus se neupálil, Hus byl upálen. To ale víte, že?
Ano, Hus byl upálen, ale měl přece na vybranou... Zdeněk Pinc ve svém eseji Mistr Jan Hus v zápase mezi Kristem a Antikristem mluví o tom, že Hus byl první individualitou v moderním slova smyslu, protože přináší jako hlavní náboženské kritérium faktor svědomí: "odvolat znamená zklamat naděje, jež do mě vkládají krajané, jejichž mínění jsem tak rád a upřímně vyjadřoval..." Ti hořící muži se myslím obávali naprosté ztráty naděje ve společnosti. Jejich svědomí to nemohlo unést. Stejně jako Hus se rozhodli vydat určité znamení... Stejně jako Hus jdoucí s mariánskou písní na rtech na hranici.
LN Když jste se těmi vzplanuvšími muži zabýval, co vám na nich bylo nejvíce nápadné?
Že to byli dospělí muži, měli rodiny a děti a bojovali proti systému, ve kterém žili, a ve finále se upálili. Obětovali se takto pro druhé za druhé, aby probudili lidi z letargie.
LN O těch třech mužích byly natočené dokumentární filmy. Není přece jenom dokument tou "nejlogičtější" formou, jak o nich dát vědět? Proč hraný film?
Protože ty dokumenty, zaplať pánbu za ně, o kterých mluvíte, nám nenabízejí možnost se s nimi kontaktovat přímo, jen tak kolem nich krouží. To nám nestačilo, měli jsme potřebu konfrontace, a proto bylo třeba se k nim vztáhnout přímo, poslat za nimi naše současníky s Husem jako průvodcem. Proto hraný film. Ale dost lidí film vnímá taky jako dokument – tak nevím...
LN Jak natáčení probíhalo? Co jste u toho zažili? Jak vlastně přesvědčíte herce, aby se s vámi do toho dali?
Natáčení byla skutečně intenzivní akce. Měli jsme pronajatý areál tři tisíce metrů čtverečních na Slivenci. Tam se točilo 75 procent filmu... Byla tam vytvořena studia, žili jsme tam dva jarní měsíce 2008. Herci, kteří na filmu se mnou spolupracovali, jsou víceméně moji dlouhodobí spolupracovnici Karel Dobrý, Igor Chmela, Leoš Noha, Tomáš Jeřábek, Halka Třešňáková, Michal Pěchouček, Tomáš Zielinski, Radim Špaček... Jen Milana Stehlíka jsem vyzval ke spolupráci poprvé. Prostě jsem musel vzít lidi, na které se mohu skutečně spolehnout, což se týkalo i ostatních spolupracovníků – kameramanů, zvukařů, výtvarníků, protože byla spousta práce a taky lehce extrémní podmínky.
LN Clausewitz řekl, že válka je pokračování politiky jinými prostředky. Je film pokračováním divadla jinými prostředky? Nevím, ale v mém případě tomu tak asi bude.
LN Váš film není žádné lehce stravitelné sousto. Váš ideální divák by měl být spoutaný provazy a oční víčka by měl mít rozevřená sirkami jak v Mechanickém pomeranči. Jak ho ale donutit bez použití násilí?
Nesnažím se oslovovat masy. Snažím se spíše přimět jednotlivce, nebýt řídký, tím že já sám se budu snažit netvořit řídké věci. Například do knihoven taky lidé nechodí pod nátlakem a masově, ale ti, co tam přijdou, si přitom půjčí třeba Poundovy Cantos... To jsou přece texty, která odkazují dál, mezi řádky, za slova.
Nevím, proč je česká kinematografie tak často po srsti, proč tak málo atakuje a problematizuje ve formě i v obsahu. Asi se bojí, že lidé odejdou nebo raději nepřijdou. Ezra Pound kdyby psal své Cantos s úvahou, že to nikdo nebude číst, pak by ty texty byly k zblití! Nakonec se beztak vždycky ukazuje, že má smysl dělat věci jen osobně, sám za sebe, v zápase se svým nejbližším nepřítelem. Pak na konci, po tom zápase, nemůže vzniknout řídký kus.
