A tak jsme si do redakce v pozdní večerní čas pozvali dva úspěšné české režiséry, Jana Hřebejka (42) a Jana Svěráka (44). A na Skypu s námi byl i Miloš Forman (77).
Legenda světové kinematografie seděla ve svém domě v Connecticutu, koupeném kdysi na doporučení Michaila Baryšnikova, kolem jeho otáčivého křesla se vršily knihy. A hádejte, co má velký režisér na tričku? Jede mu tam bobr na kole.
"To mi poslal náš Petr. Bobři nám tady pokáceli stromy, udělali si svůj rybník," říká a protahuje samohlásky na konci slov. Je normální. Na nic si nehraje. Proč taky, v sedmasedmdesáti a s takovým CV? Hluboký, dominantní hlas, který nepřeslechnete - možná profesní deformace. Když jsem přepisovala záznam, uvědomila jsem si, jak jsme se mu všichni tři snažili řečí přizpůsobit.
A ještě něco: Každý režisér je šéf. Vlastně mu nedělá moc dobře, že ten rozhovor nešéfuje. Nejvíc to prožíval Jan Svěrák: Kladl otázky, upřesňoval ty moje, shrnoval probranou látku. Trochu škodolibě jsem si v tu chvíli vzpomněla na to, co řekl jiný režisér, Jiří Krejčík: "Film, to je i soutěžení. A kde se soutěží, je lidská pýcha. A kde je lidská pýcha, je i ďábel." No... určitě trošku přeháněl.
(chvíli trvá, než navážeme spojení) Forman: Vidíte mě? A kde jste vy? Já vás nevidím.
Svěrák: Stačilo by, kdybyste kliknul na takovou kamerku. (Martina přijde svému muži poradit: "My tam vidíme nějakýho pána asi z těch Lidových novin, s fousama." Zřejmě manažer redakce, uživatel počítače.)
Forman: On se na mě upřeně dívá. On mě hypnotizuje, neblbněte, kucííí!
Svěrák: To je strašný. Děláme na tom. To je součást redakčního testu asi.
Forman: Počkéj, ježišmarjá! S brejlema vidím Svěráka.
Svěrák: A máte nás přes celou obrazovku?
Forman: Přes kus. To je dobrýýý. Já vás zas tak velký nechci vidět.
(konečně máme Miloše Formana přes celý monitor) Hřebejk: A zase je vidět, o co je ten Forman větší.
Svěrák: Tak hele, vypadáte krásně. A můžu si na vás klikat. (jezdí mu kurzorem po obličeji) Třeba teď vám strkám do oka myš. Cejtíte něco, tu šipčičku?
Forman: Žádnou šipčičku. A vo co jde teda?
LN No my bychom si chtěli, pane Formane, povídat o budoucnosti filmu. Taky v souvislosti s Cameronovým Avatarem, o kterém se říká, že je to filmová revoluce, něco jako když v roce 1927 začal zvukový film. Už ne obraz na zdi, ale okno do jiného světa. Tak jsou to jen marketingové slogany, nebo je to pravda?
Forman: Ále, to není pravda. Já to teda ještě neviděl, takže nevím, do jaké míry to revoluční je. Pokrok se zkrátka nedá zastavit. Já se třeba nikdy nedíval na filmy v televizi, prostě mě to uráželo - takový malinký, původně dokonce černobílý. No ale teďka, když jsou ty obrazovky velikánský, když ji tady mám, já ani nevím, možná i dva metry je ta úhlopříčka, a je to hi-res, a pak ta blue-ray nahrávací technika a tak dále, tak se už rád doma dívám na filmy. Ale je fakt, že doma se člověk dívá trošku jinak. Protože doma se mi chce na záchod, tak to zastavím, někdo volá, tak to zase zastavím. Do jaký míry to ovlivní naše vnímání filmů, to nevím.
LN Myslíte, že přestaneme chodit do kina? Nebo je ten společný zážitek něčím zvláštní? Třeba že si tam testujeme normálnost svých reakcí.
Forman: Kina myslím nezaniknou. Protože člověk má rád tu společenskou stránku věci. Třeba na veselohry já rád chodím do kina. Já nevím, kdy se mám smát, když se nesmějou kolem lidi.
Svěrák: Já měl ten samý názor, že lidi chodí do kina, aby slyšeli ten řehot kolem. Ale všim jste si, že v moderních multikinech, aby ten pětikanálový zvuk dobře fungoval, je sál akusticky utlumený? Vy neslyšíte, jestli se směje řada před vámi. Pamatujete si starý kina? Když byl fór, tak se kino zbouralo a nebylo slyšet další repliku. Dneska jsou kina stavěný tak, že slyšíte další repliku, ale neslyšíte, jak se smějou lidi kolem. Nevíte to? No tak si toho všimněte.
Hřebejk: No ono v těch multiplexech je to tak vymyšlený taky proto, že tam lidi žerou a telefonujou, není to jenom kvůli tomu pětikanálovýmu zvuku. Já když jsem měl prvně premiéru v multiplexu, což bylo Pupendo, tak jsem z toho byl úplně šílenej: Jsme v háji, nikdo se nezasmál. A teprve když jsem se podíval na lidi, tak jsem viděl, že se smějou...
Svěrák: ...že němě otevíraj pusy.
Hřebejk: Proto radši chodím do jednosálových kin. Tam lidi slyšíte. Ale blbý je, že od toho internetu začali mít takový zvyk, že na to chvíli koukaj a najednou se začnou bavit.
Svěrák: Nebo od televize to může být zvyk.
Hřebejk: Nebo od televize. Což je zase nevýhoda, že to slyšíte.
Svěrák: Heleďte se, ještě k těm kinům. Jeden z důvodů, proč kina nezaniknou, je, že tam chodí mladý lidi a oni nemají kam jinam jít. Představte si, když máte holku a máte v kapse dvě stě korun. Tak za to ji v hospodě moc nepohostíte a ještě k tomu do ní musíte dvě hodiny hučet něco chytrýho. Kdežto když jdete do kina, tak koupíte lístky, oni tam za vás hučej něco chytrýho a vy pak můžete jenom říct: "To bylo krásný, že jo?" A ona řekne: "Bylo to krásný." A strašně dobře si rozumíte.
Celý trojrozhovor o budoucnosti filmu si přečtěte v pátečním magazínu LN
