Česká televize ho uvede 11. února večer na programu ČT2, 1. března bude mít premiéru na obrazovkách německé televizní stanice ARD/SWR.
"Příběh z města pod Ještědem je komorním portrétem dvou žen, jejichž životní příběhy vypráví paralelně. Jedna pochází z katolické rodiny českých Němců, druhá z česko-německé rodiny židovského vyznání. Oběma poznamenala život válka, když musely změnit místo domova i státní příslušnost," řekla o svém dokumentu jeho autorka.
Přítomnost v něm mísí s minulostí, současné záběry s dobovými záběry z Národního filmového archivu, archivu v Liberci i soukromých zdrojů. Vzpomínky v obraze protínají dějinné události 20. století, které prošly Libercem a Českou republikou. V dokumentu se mluví německy, česky, italsky a anglicky; je proto doplněn titulky.
Isa Engelmannová se narodila v Indii, vyrostla v Liberci, bydlí v Itálii a považuje se za Evropanku. Po 60 letech navštívila "dům se zelenou střechou", odkud byla její rodina kvůli německé národnosti v roce 1945 vystěhována. Střetává se s jinou podobou města, než jakou si uchovala ve vzpomínkách. Tehdy se jmenovalo Reichenberg a žili v něm převážně Němci - ona sama tu v dětství strávila sedm let.
"Nemusím se nikým smiřovat"
Edita Weitzenová přežila válku v britském exilu. Před nacistickou okupací patřila ke komunitě 1400 libereckých Židů; z koncentračních táborů se jich vrátilo jen 37. Pamatuje ještě život v synagoze, která shořela během takzvané Křišťálové noci 10. listopadu 1938. Na jejím místě bylo po desetiletí parkoviště. Dnes tam stojí moderní knihovna v symbióze s židovskou modlitebnou - říká se jí Stavba smíření.
"Slovo smíření pro ně nemá smysl - nemusím se s nikým smiřovat," říká v dokumentu žena, která měla v letech 1943 až 1962 britské občanství.
"Když jsem ve Veroně, těším se do Liberce. Přijedu, ale vše je jinak, žijí tady cizí lidé," říká paní Isa, která při svých návratech napsala knihy Návrat pod zelenou střechu a Židé v Liberci. První vyšla při příležitosti vstupu Česka do Evropské unie a je svědectvím o úzkostném hledání její identity nedílně spojené s dětstvím, které pro ni skončilo odchodem z Čech.
Zorganizovala také setkání svých spolužáků po 60 letech, na které přijeli lidé ze všech končin světa. Vznik téměř hodinového dokumentu Blanky Závitkovské dále podpořily například Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, město Liberec, Nadační fond obětem holokaustu i Nadace Židovské obce v Praze.