V příběhu stárnoucího drsňáka, jenž se brodí troskami civilizace třicet let po nespecifikované globální katastrofě, se dozvíte až po čase, že onou starostlivě opečovávanou knihou je bible. Reklamy na nový snímek režisérského dua Allana a Alberta Hughesových to ovšem prozrazují hned - a na pochybách vás nenechá ani jméno hrdiny - Eli.
Stejně jako biblický prorok Eliáš i on prochází temnou "severní říší" - ve filmu jde ovšem o vyprahlý jih USA proměněný v nehostinnou pustinu obývanou hrstkami lidí zápasících o holé přežití.
Eli si po večerech listuje v pečlivě skrývané bibli, ale zapomenuté křesťanské hodnoty může předávat jen tak, že je ztělesňuje všude tam, kam vstoupí. V postapokalyptické budoucnosti se totiž nečte.
Dílem proto, že ze starých časů mnoho knih nezůstalo, dílem proto, že už skoro nikdo číst neumí - nebo nemůže. Dávná katastrofa připravila mnoho lidí o zrak a motiv nevidomých hraje v patetickém jazyce filmu zásadní roli.
Zajistí i celkem překvapivou finální metaforu - těmi je ovšem Kniha přežití nacpaná od samého začátku, což diváka může rychle ochromit: to, co by v opatrnějším dávkování mohlo prostinký příběh vyvoleného hrdiny ozvláštnit, se totiž postupně zřetězí v sérii nechtěně směšných scén.
Přemrštěné ambice autorů, kteří mají za sebou především úspěšnou komiksovou adaptaci Z pekla (2001), tak nakonec stáhnou zajímavě vypadající vyprávění na ryzí béčkovou úroveň.
Vazby Knihy přežití na postkatastrofické příběhy se navíc mění až v jakýsi úporný test znalostí žánru, který nevyniká ani tak vtipem, jako spíš bezúsměvnou pedantičností (výjimkou je snad jen okamžik, kdy se v hromadě bezcenných knih mihne i bestseler Dana Browna).
Navenek bizarní prorok Eli sice nezapře vazby na módní postkatastrofické snímky typu survivalistického hitu Já legenda, má ovšem hlubší kinematografický kořínek: je ryzím westernovým hrdinou, respektive mixem samuraje a psance ve stylu Clinta Eastwooda - mstitele bezpráví, jehož morální kodex je směsí sobectví a ušlechtilosti.
Kniha přežití klade takový důraz na westernové kulisy i situace, že si ani jedna z postav nemusí pískat hudební motiv z dílny Ennia Morriconeho, abyste ji začali vnímat jako vzpomínku na legendární díla Sergia Leoneho.
Psanec s komplexem
K psanci s vykupitelským komplexem nedílně patří i bible, která sice v žánru sci-fipůsobí trochu starosvětsky, pro hrdiny Divokého západu ale často bývala jediným zákonem, který respektovali.
Možná s ohledem na westernové konexe autoři Knihy přežití s tiskovinami zacházejí s jistou úctou - v protikladu k hrdinovi katastrofického thrilleru Den poté (2004), který s nimi v globálně ochlazeném New Yorku přitápěl v krbu.
Westerny se ovšem dnes už prakticky netočí a spoléhat na to, že jejich jazyk uchrání Knihu přežití před směšností, bylo trochu pošetilé. V době, která neholduje četbě, je navíc 451° Fahrenheita zase už jenom teplotou, při které hoří papír. Úporné lpění na "knižním" motivu tak působí jako vzkaz ze záhrobí.
Přitom s ním souvisejí i dvě klíčové vedlejší postavy, mezi kterými se Eli pohybuje: samovládce upadajícího městečka Carnegie, který chce bibli získat, a mentor nespecifikovaně "ušlechtilé" komunity Lombardi, kterému ji chce hrdina donést.
Zatímco Carnegie je v podání Garyho Oldmana ryzím mocichtivým zloduchem, který chce prostřednictvím knihy knih ovládnout svět, Lombardi v podání hereckého veterána Malcolma McDowella představuje knihomolského pohádkového dědečka.
Ten zjevně neusiluje o to, aby zrekonstruoval všechno vědění světa: k obnovené rovnováze mu postačí, když může znovunalezenou bibli vecpat na polici mezi korán a talmud. Což dokazuje, že Kniha přežití se vlastně neodehrává ve futuristické budoucnosti ani ve westernové minulosti, ale ve žhavé přítomnosti.
Mohli bychom ji chápat jako přípravu na motivicky obdobnou adaptaci Pullitzerovou cenou vyznamenané knížky Cormaca McCarthyho Cesta. Na rozdíl od dychtivě očekávaného snímku, který by měl do českých kin dorazit v dubnu, ovšem od proroka v černých brýlích mnoho nečekejte - i když se dokáže slušně ohánět zbraní.
Nemá smysl těšit se na akční scény a vizuální atrakce, které by vystupňovaly atraktivní design (kameraman Don Burgess patřil k dvorním spolupracovníkům Roberta Zemeckise a jeho práce je na filmu bezkonkurenčně tím nejzajímavějším prvkem).
Eli nepřipomíná hrdinu klasické série Šílený Max, který prostor postapokalyptické sci-fiobohatil o divoké automobilové honičky ve stylu 80. let. A není ani starším bratrem Nea z Matrixu, který nám připomněl, že zrcadlovky jsou cool, a prostřednictvím strhující akce nás nenápadně zatáhl do hlubin "vážných" souvislostí.
Příběh knižního proroka v moderní hollywoodské historii žánru zaujme spíš místo mezi scientologickým blábolem Bojiště Země (2000) a dvěma ideologickými opusy Kevina Costnera - ekologickým Vodním světem (1995) a ódou na práci poštovních doručovatelů The Postman - Posel budoucnosti (1997). Na jinou polici nepatří.