Slovenský dokument Osadné: Jak utopie vyrazila na Brusel

Cenou pro nejlepší dokument na karlovarském festivalu vyznamenaný film Osadné režiséra Marka Škopa popisuje donkichotský pokus tří místních lidí - starosty, popa a rusínského aktivisty - udržet ji při životě.

Jejich plány a sny jsou smělé. Starosta by do vesnice rád přilákal představitele Evropské unie, kněz chce vybudovat dům smutku a jednou snad i klášter. Aktivista přijde s plánem vyrazit do Bruselu a domluvit to na místě. Ta mise těžko mohla být úspěšná, Osadné je s největší pravděpodobností odsouzeno k zániku. Dokumentaristé tu výpravu ale vykreslují způsobem spíš komickým než burcujícím.




Postavy jejich filmu mají až formanovské dimenze - platí to pro vesnickou výpravu i poslance Evropského parlamentu, s nimiž se její členové v Bruselu setkají a vyslechnou jejich frázovité proslovy.
Evropské peníze do Osadného nepřijdou a vlastně se ani není čemu divit. Setkání vesnice a velkoměsta, nejzazší periferie a centra, film ukazuje jako na obou stranách komické. Dalo by se ale namítnout, že při vší legraci mají obě skupiny také svou pravdu. Na druhou stranu se Škop úspěšně vyhnul patetičnosti. Nepodlehl kouzlu starých Rusínů, lidí, jejichž jazyk připomíná slovenštinu a chorvatštinu zároveň a kteří víc věří Bohu než večerním zprávám. Film Osadné nevykládá dokumentární pohádky.


Dolů po jedoucím eskalátoru
Humorné a trochu škodolibé vyznění podporují ve filmu také scény, kdy jsou protagonisté natáčeni ve svém domácím prostředí. Probírají s manželkami své poslání, zatímco ony jim smaží řízky na cestu. Prostřihy mezi starostou a knězem přitom dávají najevo, že oba byli do stejných pozic autory posazeni. A právě v takových vykonstruovaných situacích získává komika nádech posměchu - je postavám podsouvána. Téměř každý ve svém obýváku vypadá v konfrontaci s něčím velkým směšně. To si ale bohužel divák nemusí uvědomovat. Stejně tak i scéna, v níž autor rusínskou výpravu ukazuje v okamžiku, kdy se ztracena ve velkoměstě snaží

Osadné (SR, 2009) Režie: Marko Škop Premiéra: 11. 2. 2010

vyběhnout dolů jedoucí eskalátor, může působit jako trochu laciné shození hrdinů. Do aranžmá filmařů v Osadném ale také zasahuje život. Knězi se narodí syn, starostu odveze sanitka do nemocnice. Tyto důležité a dramatické momenty ale jako by nedokázaly vzbudit dostatečně silné emoce. Ztrácejí se v balastu hraného zaznamenávání každodenní skutečnosti, v aranžovaných scénách - třeba když oba protagonisté v křečovitých, strojených pozicích sedí před televizí.

Příběh filmu Osadné končí smutně - jako každý pokus zachránit, co zachránit nejde. Při všech výhradách k výsledku práce filmařských kronikářů toho pokusu lze alespoň doufat, že sama přítomnost dokumentaristů přinesla do života toho skomírajícího místa nějaké oživení.