Je snadné střílet si z občas dost nejapných pokusů současného Hollywoodu přizpůsobovat klasické látky a témata, jak se říká, potřebám současného publika. Působí mnohdy dojmem, že v řeči šéfů filmového průmyslu se pojmem současný divák rozumí osoba mdlého rozumu, jejíž historické povědomí končí u minulého pondělí.
Film Vlkodlak režiséra Joea Johnstona se tomu trendu v něčem vymyká. Adaptace stejnojmenného hororu z roku 1941 se snaží respektovat dobu, o níž vypráví, i ducha předlohy nejenom ve vizuálním stylu, ale i jazyce a podání tématu.
Británie na konci 19. století nepředstavuje kulisy, v nichž by současně uvažující hrdinové řešili svoje v jádru soudobé problémy. Nepodařilo se jim ale překročit meze jakési nevzrušivé solidnosti, přesvědčit o tom, že film pro ně znamenal víc než pracovní příležitost.
Lawrence Talbot (Benicio del Toro), britský herec, který úspěšně působí v Americe, se vrací na rodinné sídlo, aby vypátral okolnosti skonu svého bratra. Požádala ho o to jeho sličná a čistá snoubenka Gwen (Emily Bluntová).
Talbot zjistí, že ve chmurném kraji kolem jeho zchátralého rodného paláce se v době úplňku dějí strašné věci, že to místo tíží jakási kletba, jež by mohla souviset s historií Lawrenceovy rodiny, a že spíš než chladně racionální policejní inspektor Agerline (Hugo Weawing) mu pomůže dobrat se pravdy cikánská vědma Maleva (Geraldine Chaplinová).
Povahu toho prokletí zakusí na vlastní kůži a nakonec dojde k předvídatelnému poznání, že jedinou zbraní proti silám temnoty je láska – ta ale může žádat tragickou oběť.
Autoři Vlkodlaka s velkou úctou a pečlivostí evokují vizualitu anglických tzv. gotických románů. Jen dnes asi povinná popisná drastičnost "zabíjecích" scén se s ní trochu tluče. S výjimkou některých scén s monstrem z titulu se jim podařilo zakomponovat do záměrně archaických obrazů digitální triky.
Scénář Andrewa Kevina Walkera (mimo jiné i Se7dm) postavám předepisuje v kontextu žánru kultivovaně napsané dialogy. Představitelé je odříkávají s tichou intenzitou, době přelomu století je věrný i způsob, jímž autoři ukazují střet chladné vědy a sil iracionálna.
Benicio del Toro nese jakousi tragickou sílu a s Anthonym Hopkinsem v roli hrdinova otce vytváří organicky působící pár, Emily Bluntová prostor pro výrazný výkon nedostala, i tak ale dělá, co může.
Pieta, s níž tvůrci ke klasickému tématu přistupují, se ale nakonec obrací proti filmu, jemuž chybí zaujetí a vzrušení – působí jako solidně odvedená sestava povinných cviků.
Oproti předloze snímek přináší jedinou výraznou inovaci – a ještě ke všemu dost spornou. V duchu soudobé terapeutické kultury autoři do srdce příběhu implantovali... problémy s tátou.
Z temných vřesovišť jako kdyby svůj příběh přesadili na lehátko v ordinaci drahého analytika. Třeba se to tak dneska prostě musí. Bývá to ale otravné.
