LN: Hadewijch byla básnířka a mystička ze 13. století. Jak moc se jí váš stejnojmenný film inspiroval?
Naprosto, byla mým hlavním zdrojem inspirace.
LN: Jsou mezi ní a hrdinkou vašeho filmu Céline nějaké přímé souvislosti – vyjma toho, že obě ženy žily v klášteře, ale nebyly jeptišky?
Hlavní spojitost mezi nimi spočívá v touze milovat a být milován, tu mají společnou. Zajímalo mě, jak příběh skutečné Hadewijch přenést do současné dívky.
LN: Jak jste našel její představitelku Julii Sokolowski?
Trvalo mi to velmi dlouho, celý rok. Je úplně obyčejná a výjimečná zároveň.
LN: Je herečka? Debutantka?
Není herečka, nechce být herečka a taky nevěří v Boha. Proto se mi do Hadewijch hodila.
LN: Improvizoval jste s herci, nebo se museli držet striktního scénáře?
S herci pracuju metodou řádu a nepořádku. Je tam trochu improvizace, ale scénář byl zároveň velmi precizní a všechno důležité už obsahoval dopředu.
LN: Prý místo normálních scénářů píšete ke svým filmům celé romány...
Ano.
LN: To není úplně běžné.
Protože scénář je velmi chudičký žánr. Je důležité mít ho kvůli technickým věcem jako je střih, ale dostat se do nitra postav dokáže jen skutečná literatura.
LN: Céline nosí pořád modré oblečení. Je to odkaz na tradiční zobrazování Panny Marie?
Vůbec ne. Na to jsem nepomyslel.
LN: Když Céline přijímá Nassirův úkol před klášterem, vyjde Slunce a osvítí ji. Byl to záměr?
To byla náhoda. Udělal jsem několik jetí a nakonec vybral to, kde vyšlo Slunce. Ale v plánu to nebylo, na počasí vliv opravdu nemám.
LN: Dalo se to taky nasvítit uměle.
Ale tohle je přirozené světlo.
LN: Asi jako všechny mě zmátl konec filmu. Kdy se odehrává?
Konec je překvapivý, to ano, a stojí mimo normální chronologii.
LN: Zároveň velmi připomíná konec Bressonovy Mušky...
Vůbec jsem na Mušku nemyslel. Jeptišky se v minulosti často topily. Svět přece nezačal s Robertem Bressonem.
LN: Ale Muška nebyla jeptiška...
Muška umřela. Jsem svým způsobem Bressonovo "dítě", ale neinterpretoval bych to takhle.
LN: Označovali vás také za Bressonova "dědice". Jak vás ovlivnil? Vadí vám to srovnávání?
Vadí! Bresson byl římský katolík, já nejsem ani katolík, ani věřící. Po profesní stránce pracuju úplně jinak než on.
LN: Kritici vás také řadí k vlně "nového francouzského extremismu". Vnímáte se jako součást téhle scény?
Myslím, že to je spíš věc novinářů, to musíte posoudit vy. Já netrávím čas sledováním filmů druhých.
LN: Céline bydlí na luxusní adrese na Quai d'Anjou v samém srdci Paříže. Opravdu jste natáčel přímo tam?
Ano.
LN: Muselo být základní nastavení Hadewijch tak polarizované? Křesťansky založená dcera bohatého ministra versus chudí Arabové z předměstí...
Ano, protože polarizovaná je i její víra a kinematografie nabízí způsob, jak to vyjádřit. Když jsme u ní doma, není to realistický pohled na život v Paříži, jde o její vnitřní svět. Od začátku filmu se ocitáme v ní, vidíme svět jejíma očima. Když chodí lesem, chodí po svém nitru. Celé je to metafora.
LN: Reagovali někteří věřící diváci – ať křesťani či muslimové – na Hadewijch negativně?
Samozřejmě! (uchechtne se)
LN: Čekal jste to?
Ano. Ale nechtěl jsem natočit karikaturu náboženství. Víra, násilí a jak jdou ty dvě věci dohromady – to jsou přece velké otázky dneška.
