Cinematerapie nahlíží do cizích životů. Přináší odhalení a dramata

Filmař, který ve svých snímcích usiluje (s proměnlivou mírou úspěchu) o vysoce autorskou a náročnou výpověď, svůj nový snímek Cinematerapie označuje právě za formu televizní zábavy, jež je považována za pokleslou. Je možné v tom vidět stopu ironie, svým způsobem je to ale také označení přesné – Cinematerapie publiku nabízí vhled do cizích životů i osobností těch, kdo je žijí, přináší jakási odhalení a dramata, jež nejsou dopředu dána literou scénáře. Dáme nějaké lidi dohromady a uvidíme, co se stane.

Stačí životní příběh a kamera Na rozdíl od pořadů typu Velký bratr, jejichž smyslem je udělat z protagonistů exponáty obludária, na jejichž excesech, slabostech a stresu se publikum voyeursky pase, před sebe Cinematerapie staví ambici ušlechtilejší – tím, že nechá lidi sdílet s kamerou svá traumata, rekonstruovat je a inscenovat, jim pomoci, aby je překonali.

Protagonisty svého filmu Vojnár našel přes inzerát, který sháněl lidi ochotné vyprávět na kameru svůj osobní příběh. Z účastníků castingu autoři vybrali jedenáct. Štáb je po deset měsíců navštěvoval doma, cestoval s nimi na místa, kde se odehrály zásadní události jejich životů, některé z nich znovu inscenoval.

Vzniknuvší tvar svým způsobem odráží nahodilost života, který nectí zásady dramaturgické výstavby filmového scénáře, nechává některé věci otevřené, jindy si neschová pointu až na konec, jak by se "slušelo". Někteří protagonisté se před kamerou postupně otevírají, jiní to nejdůležitější vyjádří už při prvním setkání, někdo dojde k větší či menší míře sebereflexe, jiný setrvá u svých iluzí. Protagonisté Cinematerapie toho mají na srdci hodně – traumata z dětství, samotu a fobie, šikanu, smrt někoho blízkého nebo třeba i zločin v nejbližším okolí. Každému z nich se film může věnovat jenom relativně krátkou dobu. Jejich příběhy spadají do různých "žánrů", někdo si chce kameře postěžovat na krutou nespravedlnost, někdo vypráví dost drsné drama, někdo cítí problém spíš v absenci dění než v tom, že by se dělo něco špatného.

Těkavý způsob, jímž autoři přeskakují mezi jednotlivými protagonisty a také mezi jejich minulostí a současností i interakcí v době natáčení, jako kdyby tu jejich unikátnost nivelizoval, vypichoval ty jejich nejvíc "divácky vděčné" charakteristiky. Úlohy terapeuta a filmaře navíc nemusejí být v souladu, cinema mívá jiné požadavky než terapie, v centru zájmu terapeuta stojí výhradně osobnost pacienta, filmař myslí také na diváky. Vztahy terapeut–klient i dokumentarista a jeho objekt jsou oba svým způsobem mocenské, jde v nich ale o různý typ moci uplatňovaný za různým účelem. Ta dvojdomost se na Vojnárově snímku při vší emocionální síle některých momentů podepsala. Ta terapeutická část Vojnárova snímku ještě není uzavřená. I proto by bylo dobře, kdyby si našel co nejempatičtější publikum.