Rozhodnutí pořádající agentury postavit slavnostní večer na živých vystoupeních nominovaných umělců vedlo sice v předcházejících týdnech k všelijakým kocourkovským peripetiím (jednu chvíli to vypadalo, že kdo nebude mít v sobotu čas, nemá na nominaci nárok), cenám ale pomohlo – přinejmenším nebyl čas na playbackovou show všelijakých těch "exkluzivních" hostů, která v minulosti sloužila jako hřebíky do rakve a potvrzení provinciálnosti Andělů.
Průvodkyně večerem – Tereza Pergnerová – zvolila pro danou příležitost stylizaci permanentně žasnoucího diblíka. Znovu a znovu ohromovaná možností uvést tu či onu osobnost nebo kapelu, vždy připravena proložit svoje výstupy nějakým tím analytickým postřehem nebo zásadní životní moudrostí. Přinejmenším se projevila jako důstojná dědička titulu "paní My muzikanti jsme všichni jedna velká rodina", jejž Mikuláš Chadima ve svých pamětech kdysi udělil zpěvačce Janě Koubkové.
Jedna velká rodina
A vystupující nakonec působili právě tak – jako členové jedné velké rodiny, v níž je rozšířená schopnost řadit za sebe slova a tóny s jistou mírou šikovnosti, často ale taky mdle, nevzrušivě a krotce, bez relevance a ambice (alespoň někoho urazit, když už nic jiného).
Český pop v zrcadle Andělů působil jako svět uzavřený do sebe, bez vazeb na místo a čas (kdyby stejná ceremonie proběhla v roce 2000, asi by diváci neměli pocit, že nahlédli do budoucnosti). Na pódiu jako kdyby se střídaly zaměnitelné typy (všechna ta vypraná potištěná trička).
Mezi výjimky v tom ohledu patřili členové třinecké kapely Charlie Straight, nositelé Andělů za nejlepší klip, album a pro objev roku. Ne snad že by předvedli něco dechberoucího, jistě, dalo by se o té kapele říci, že stejně dobře jako z Třince by mohla pocházet, řekněme, z Wolverhamptonu, a skutečnost, že se mezi tuzemskou smetánku dostali jaksi zezdola, působí sympaticky.
V kombinaci mírné vyjukanosti, natěšenosti a sebevědomí, s níž členové Charlie Straight při přebírání cen vystupovali, bylo cosi přesvědčivě klukovského. Naopak ve chvíli, kdy zpěvák Albert Černý s adekvátně nyvým výrazem, ach, tak prostě působící "španělkou" zavěšenou na krku a smyčcovým kvartetem za zády roztouženě pěl "I will love you, till I die", bylo toho upřímného citu na okoralého pozorovatele trochu moc.
Noblesní Monkey Business a energická Vypsaná fixa
Pozitivní zmínku si zaslouží členové Monkey Business (skupina roku), Tonya Graves a později Matthew Ruppert působili v doprovodu klavíru docela noblesně. Navíc soulové kusy, jež předvedli, se emotivností, již má tenhle žánr v genech, vymykaly bezkrevnému standardu, který na Andělech převládal (se sacharinovým Tomášem Klusem se "nad střechy paneláků" stoupalo skutečně těžko). Probourat se skrz vrstvu oficióznosti se snažila i pardubická Vypsaná fixa, jejímu vystoupení možná dodávala energii i frustrace z pozdního poznání toho, kde se to kapela vlastně ocitla.
Možná nejvýstižněji sobotní Anděly vystihly dva momenty, v nichž účinkující projevili jakousi angažovanost. Tomáš Klus a Aneta Langerová během svých vystoupení poprosili lidi v sále a u televizí, aby v květnu "vyměnili politiky". Vágní výzva, držící se bezpečného středního proudu obecné znechucenosti. Nic, co by mohlo kohokoli inspirovat k čemukoli, nebo ho alespoň rozčílit. Jako kdyby se český pop zmohl jen na markýrování názoru – v hudbě i mimo ni.
