Jak bizarně šel čas s cimrmany zachycuje zvuková kronika

Podobná svědectví, která pro rozhlas vydali tvůrci a pamětníci Čechy milovaného Divadla Járy Cimrmana, by samozřejmě mohla vydat všechna česká a moravská divadla. I ona prožila za socialismu neskutečné peripetie, od zakazování her přes vyhazovy nepohodlných až po samotnou likvidaci té či oné scény. Ale je tu jeden rozdíl, Divadlo Járy Cimrmana navzdory výše zmíněnému vlastně vedli stále stejní lidé. Po rozkolu v počátcích existence divadla, kdy odešel Jiří Šebánek a režisérka Helena Philippová, se do roku 1970 soubor definitivně zformoval a dlouhá léta se v zásadě neměnil. Jen tehdy, když zasáhl sám život a k některým jménům bylo nutné připsat křížek.

Vzpomínky v neředěné formě
Samozřejmě že tu a tam došlo k odchodu nebo přesunu z kádru technikářského do kádru hereckého, ale personální základ vydržel dlouhá léta stejný a to je unikát svého druhu, kterému u nás mohou konkurovat sotva dvě scény.



Nejenom vůdčí osobnosti divadla Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak tak líčí čtyřicetileté dějiny divadla z vlastní zkušenosti a z jejich vyprávění vzniká neopakovatelný obraz doby v celé své absurditě, směšnosti i tragičnosti, která je ryzím obrazem domácích poměrů. Pochybuji, že by někdo "odjinud" a zvlášť dnes pochopil, proč a za jakých okolností se divadlo stěhovalo z jedné periferie na druhou, když do fronty na lístky k cimrmanům se chodilo "stát" po dvanácté hodině v noci se spacákem. Leccos se dostalo už do filmu Nejistá sezona, ale tam pochopitelně zapracovala cenzura, zatímco zde je všechno v pěkně neředěné podobě.



Cimrmani se tu nevyhnuli ani rozkolu prvotního uskupení, nic nezapřeli a i těch méně příjemných vzpomínek se zhostili s elegancí a nikomu neupřeli, co jeho jest.

Rozhlasový projekt Podzim s Járou vznikl před třemi lety a nyní je

Divadlo Járy Cimrmana Zvuková kronika Radioservis 2010. 4h 8min.

posluchačům kompletně k dispozici na CD-ROM (i s bonusem o poslední inscenaci České nebe). Dohromady jde o čtyři hodiny osobních vzpomínek aktérů, ukázek z inscenací včetně hudebních čísel. Původně třináctidílný seriál připravil redaktor Vladimír Kroc, který také každý díl, věnovaný vždy konkrétní hře, trefně opatřil komentářem rekapitulujícím, co se v roce příslušné premiéry odehrálo doma i ve světě. Čtrnáctidílná zvuková kronika začíná pochopitelně prvními krůčky budoucího souboru ve vinárně U Pavouka na podzim roku 1966 včetně toho, jak se všichni smáli představě, že by měli provozovat divadlo. Od první minuty až do konce se tu posluchač dozví spoustu detailů, z nichž mnohé už zapomněl nebo nikdy nevěděl. Třeba že prezidentem původní Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana byl Josef Škvorecký, který každou premiéru zahajoval kladením základního kamene, což znamenalo, že se s rachotem spustila dlažebním kostka do propadliště.



Dozví se i genezi cimrmanovských produkcí, zkrátka pravé důvody toho, proč se skládají ze dvou dílů - osvětové přednášky a nastudování Mistrovy hry. Pánové Svěrák a Smoljak také objasňují, jak vlastně vznikla cimrmanovská poetika ve stylu starého ochotnického divadla. Prvním titulem, který se v tomto duchu nesl, byla výtečná Hospoda Na mýtince, jejíž premiéra 17. 4. 1969 připadla na den, kdy "začala normalizace". Ladislav Smoljak vzpomíná, jak z premiéry stále někdo odcházel a vracel se do sálu, protože část publika tvořili rozhlasáci a ti byli vyvoláváni svými kolegy a zpravováni o tom, že moci se chopil Husák. Herci na jevišti však netušili, co se děje. "Když jsem pak jel domů, poprvé v životě jsem viděl obrněná vozidla s nápisem VB, které Husák poslal do ulic, aby bylo všem jasné, jak to s námi myslí."



Nejbizarnějšími momenty je pak stálé stěhování divadla po různých částech Prahy počínaje vyhazovem z Reduty a přesunem z Novodvorské na Solidaritu. Tanec mezi vejci provozovali nejenom členové divadla, ale i spřátelení ředitelé kulturních středisek, kteří lámali kopí, kde se dalo. Každá hra pak měla své osudy, pokud šlo o schvalování, to by jistě vydalo na samostatné absurdní drama a z připomínek schvalovačů i dnes doslova kape čirá blbost. Zůstat svůj a dovést hru k uvedení byl úkol pro Chytrou horákyni. Svěrákovo líčení vzniku Posla z Liptákova o tom vypovídá nad slunce jasněji: "Psalo se to těžko. Bylo to balancování na úzké stezce. Ukročit vlevo znamenalo potlesk od diváka, ale zatracení bolševikem, ukročení vpravo by mělo výsledek opačný."

Málokdy se podaří tak živě vystihnout dějiny, realitu, v níž jsme se ještě před dvaceti lety pohybovali a tak rádi na ni zapomněli. Na onen každodenní boj s tupostí a zavilostí bolševismu, který nikoho nenechal vydechnout. Kroniku Divadla Járy Cimrmana by klidně šlo použít jako předvolební agitaci. Samozřejmě bez komentáře.