Sochařka Louise Bourgeoisová (1911-2010) se na fotografii především s neodolatelným nadhledem usmívá, asi jako někdo, kdo má v přenášení obřích uťatých penisů dlouholetou, na normálního smrtelníka nepřenositelnou zkušenost.
Podivná socha ze sádry a latexu se jmenuje Fillet a v galeriích ji umělkyně napichovala na hák pověšený od stropu, asi jako loveckou trofej nebo kus vysušeného masa.
Louise Bourgeoisová však žádnou necitelnou řeznicí nebyla, k lidské bolesti byla naopak velmi vnímavá. Když americká sochařka francouzského původu v pondělí v New Yorku zemřela, bylo jí 98 let a měla pověst jedné z nejrespektovanějších uměleckých osobností 20. století. Slávy se dočkala až ve zralém věku, úspěch u publika ale nikdy nebyl její hlavní motivací. Umělecká tvorba pro ni byla především účinnou autoterapií.
Narodila se v Paříži, studovala matematiku a teprve později se začala zajímat o umění. V roce 1938 následovala svého manžela do Spojených států, kde v New Yorku pokračovala v uměleckých studiích u Čechoameričana Václava Vytlačila. Její tvorby, ovlivněné především surrealismem, si kritika ani diváci dlouho nevšímali. O to větší senzací se později stala.
Základním inspiračním zdrojem pro Bourgeoisové zůstávaly traumatické zážitky raného dětství. Komplikované rodinné zázemí tvořila obětavá invalidní matka a dominantní otec, jež udržoval dlouholetý poměr s chůvou svých dětí. Zralá díla Louise Bourgeoisové působí jako terapeutické pomůcky, které autorce pomáhaly šetrně nahlédnout do vlastních potlačovaných vzpomínek. V jejích figurálních sochách téměř vždy něco chybí.
Z kamene, kovu či kaučuku nevytvářela celá těla, ale s vědeckým zaujetím zhmotňovala izolované údy, vyvržené orgány či vykostěné trupy. Charakteristickou je sochařská instalace Destrukce otce z roku 1974, jakási otevřená ústa s útvary připomínajícími prsy či penisy.
Sama umělkyně ji interpretovala jako zobrazení dětské touhy potrestat otce a během rodinné večeře ho vykuchat a pozřít.
Její objekty, balancující mezi tragikou a krutým smyslem pro humor, lze i díky jejich otevřené sexualitě snadno interpretovat v duchu freudistických teorií. V 60. a 70. letech se staly ukázkovými díly feministického umění.
Jako jedna z prvních začala vytvářet rozsáhlé instalace a používat v sochařství dosud neužívané "měkké" materiály. Do pozdního věku si uchovala svěžest a pravidelně se stýkala s mladými umělci. Symbolem její pozdní tvorby se stali obří kovoví pavouci, jež například zdobí exteriér Guggenheimova muzea v Bilbau nebo jako první díla zaplnily velkou halu londýnské Tate Modern.
Výstava Louise Bourgeoisové v pražském Rudolfinu se v roce 1995 stala událostí domácí výtvarné sezony. České výtvarníky okouzlila nejen velkorysým měřítkem svých instalací, ale především jejich emocionální vypjatostí. S českým uměním sdílela podobnou zálibu v temných podobenstvích o tragice lidského osudu.
