Kritické zhodnocení jeho šestého pražského koncertu necháme na pondělí do tištěných LN, tady s dovolením sepíšu laické dojmy pár hodin po skončení koncertu. Předem říkám, že to byl působivý, důstojný a velmi mužný koncert. O2 Aréna byla přece jen téměř plná, publikum působilo dojatě a zdvořile zároveň, vždyť vetšinou to byli už zralí lidé, kteří přesto dorůstali v době, kdy Dylan měl už polovinu písní, které standardně hraje, složené.
Vystupoval bez předkapely, takže začal se svými pěti muži pár minut po osmé, první nasadil ostře dávnou Rainy Day Women z jedné z nejdůležitějších desek rockové historie Blonde on Blonde (1966) a člověk měl jistotu, že má před sebou dvě hodiny, při kterých mu bude srdce radostí bušit. Objevil se v podobném kostýmu jako před pěti lety a možná to ani není jako kostým míněno, prostě se mu líbí chodit jako zestárlý jezdec rodea nebo krupiér z Las Vegas: velký plochý světlý klobouk, tmavý oblek poněkud cirkusového typu, na němž byly i z dálky vidět výšivky a krumplování, kalhoty s lampasou, a pod sakem hráškově zelenou košili. Vypadal od pohledu velmi křepce a jistě, ale samozřejmě žádné extravagance, vše mělo formu střídmou, vkusnou a vyšlechtěnou.
Páteční koncert Boba Dylana
Zprvu hrál na kytaru, kterou tak na polovinu písní vystřídal s klávesami, několikrát zazněla harmonika. A ovšem hlavní part měl jeho hlas, který už nelze nazvat ani krákoráním, ale snad hlasem přírodního nerostného zdroje, nějakého vrzání kamenů na poušti a hlomozem padající suti. Přitom je to hlas ve všech polohách krásně znělý, jistý a vlastně lahodně jímavý. To vždycky vynikne při lyrických písních, třeba hned při druhé v pořadí, krásné milostné Lay, Lady, Lay, ve které přemlouvá ženu, aby zůstala v posteli, a kterou původně zpíval jako country v období Nashville Skyline (1969), ale už dávno jí sluší rockový přehoz.
Písně, které znají všichni, nebo skoro všichni, střídal s novějšími, které jsou jaksi tvrdší a toho melodického je v nich méně, ale je vidět, že je i tak má Dylan rád. Při Just Like A Woman se mohl spolehnout, že při refrénu bude zpívat půlka sálu: And she aches just like a woman / but she breaks just a little girl. Myslím, že při této písni vzal poprvé do zubů harmoniku, ale neměl ji na takovém tom držáku jako na dávných fotografiích, ale držel ji v ruce a tahal z kapsy.
Tradiční dekonstrukce svých písní, spočívající, že známou píseň zahraje tak, že ji zprvu člověk nepozná, odnesla tentokrát Shelter from the Storm z desky Blood on the Tracks z roku 1975. Tahle dlouhá píseň, kde se spojuje surrealismus s westernem, zní tak krásně na koncertním albu Hard Rain, což byla svého času jediná deska k dostání v Československu, teď ji hrál jako reggae. Ale proč ne? Mr. Tambourine Man byl další evergreen, při kterém jihly zraky a dívaly se na skoro sedmdesátiletého muže, který tu píseň složil, když byl o pětačtyřicet let mladší a před jeho generací se zdálo být zvonivé ráno - "jingle jangle morning".
Celkově hrál asi dvacet písní, určitě si vážní zájemci už dneska zjistí, které to byly, protože dylanovské písněznalectví je oblíbený vědecký obor. Z těch klasických ještě připomenu Highway 61 Revisited, která začíná biblickým dialogem: "Oh God said to Abraham, "Kill me a son" / Abe says "Man, you must be puttin´me on", což bylo do té doby něco zcela revolučního a nebýt tohoto dialogu, netroufli by si Beatles a další jít tam, kam jim Dylan ukazoval. Na to všechno jistě publikum nemyslelo, ani pisatel na to nemyslel, nýbrž se s dojetím díval na toho muže, který během koncertu neprohodil jediné zbytečné slovo a když hrál A Ballad a Thin Man, člověk jen doufal, že to tím neskončí.
Trochu na sebe nechal s přídavkem čekat, ale publikum bylo odměněno písní, bez které by asi odcházeli znepokojeni: Like a Rolling Stone nezněla sice úplně tak, že by to byla Dylanova nejoblíbenější píseň (už jí musí mít dost), ale zkazit se v jeho podání nedá. Stejně jako All Along the Watchtower, což je myslím Dylanova jediná píseň, kterou někdo hraje možná líp než on: Jimi Hendrix blahé a dávné paměti. Touto písní koncert skončil, kapela se seřadila, proncipál, který ani jednou nesundal klobouk, udělal jakési gesto k publiku, otočil se a rychle zmizel. Praha opět viděla klasika moderní kultury, jako Picassa, Hemingway, Felliniho nebo Johna Hustona. Snad ne naposledy.
Bob Dylan na věčné časy a nikdy jinak
Ta souvislost je samozřejmě nesmyslná, ale tak to bývá: v den, kdy jsme se loučili se spoluautorem legendy Járy Cimrmana, hrál v Praze jeho jmenovec Robert Zimmerman, který si ovšem už před dávnými lety dal jméno po welškém básníkovi Thomasovi, takže ho celý svět zná jako Boba Dylana.
