V dokonalé souhře s bratrem Michalem vytvořili dojemně bezbrannou dvojici z ústavu do života vržených chlapíků, kteří mají dokázat, že jsou schopni se o sebe postarat. Jako kdyby ty role psal norský autor (Axel Hellsteinius: Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství) bratrům Dlouhým přímo na tělo. Zejména ovšem éterickému Vladimírovi.
Čtěte také: |
Výrazná tvář s očima, jaké dokážou zapalovat a také vyvolat pocit, že člověku dohlédnou až na dno duše. Asketický zjev, niterné prožívání, citlivý asi až moc, poctivý v názorech, precizní v práci, s věčnými pochybnostmi o sobě, pronásledovaný různými běsy, kromě jiných běsem alkoholu.
Měl mnoho talentů, stačilo by už to, jak mistrně vládl svým úžasným chvějivým hlasem. Přesně vyslovoval, měl krásnou češtinu, skvěle jí uměl odstínit situace, vystihnout charakter postavy i osobnost herce, pokud jej daboval. A co teprve když "zapojil" celou svou bytost. Nikdo nemohl Dlouhého hlas přeslechnout a přehlédnout jeho štíhlou postavu, málokdo se dokázal odpoutat od jeho výrazu. I role průměrné povýšil na přinejmenším zajímavé. Talent, jakých se nerodí mnoho, v českých podmínkách mimořádný, s předurčením pro charakterní vážné role, přitom v úzkém kruhu přátel skvělý bavič s nakažlivým humorem.
Neposkytoval rozhovory. Ne proto, že by tolik opovrhoval médii nebo byl tak nafoukaný, právě naopak. Říkal, že hraje a nemluví, popularitu si nepěstoval. Přitom se v uměleckém – divadelním a filmovém světě – pohyboval od dětství, kdekoho znal a kdekdo znal jeho.
O své myšlenky se v debatě bez váhání podělil, netoužil se ale veřejně svěřovat ani se svými pocity, ani s úspěchy, ani vynášet na světlo boží všechny své pochyby. Ale potřeboval oporu. A zjevně ji měl v bratrovi, o deset let mladším Michalovi. Ten na rozdíl od Vladimíra občas rozhovor dal – a vždy v něm došlo na bratrské soužití nebo spolupráci. "Dřív se staral on o mě, teď jsme si to prohodili," říkal při jednom takovém povídání a zároveň telefonicky "kontroloval", jak se Vladimír cítí. "S bráchou jsme dobrá kombinace, on je takovej rozkrejvač, dokáže všechno dobře popsat, vykreslit, pak už to jde samo, jen to nepokazit," komentoval oboustrannou spolupráci na jevišti.
Vladimír toužil po funkční vlastní rodině. Jednou přiběhl do divadelního klubu – bylo zrovna poledne – a celý rozzářený nadšeně vykřikoval: jsou tam dva, koukněte, dva! V hrsti třímal maličký snímek, jaký se dává rodičům, aby se poprvé podívali na zárodky svých ještě nenarozených potomků. Ten plachý introvert byl tak rozesmátý, šťastný, že si sedl a rozpovídal se o životě, přesto, že u stolu seděla novinářka.
