Lidovky.cz

Zatraceně Černá karkulka. Rozhovor s králem českého hororu

Kultura

  16:00
Král českého filmového hororu, režisér JuraJ Herz obdrží na festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus za mimořádný přínos světové kinematografii.

Tomuhle muži se zvláštní tváří bude v září šestasedmdesát, ale život mu, zdá se, pořád chutná. Jeho žena Tereza je o 26 let mladší, jeho přítelkyně dokonce o třicet. No a co? Jeho tatínka načapali v ložnici s hezkou učitelkou ještě v čtyřiaosmdesáti.

LN Váš dědeček byl osobním strážcem rakouské císařovny Sissi?
Jo. On měl skoro dva metry a byl velký Maďarón. V dětství to bylo moje nejmilejší téma, když o ní vyprávěl. Ale on nikdy neřekl Sissi, vždycky císařovna Alžběta. Nebo taky líčil, jak v první světové válce jedinou ranou šavlí přesek’ chlapa vejpůl.

LN Ale Alžbětu Bavorskou propíchli v Ženevě pilníkem, ne?
To už jejím bodyguardem nebyl. Tenhle dědeček, mámin otec, mi strašně moc dal, hodně se mi věnoval. Byl to neuvěřitelně šikovný člověk: vyřezával ze dřeva, lil z olova, uměl vázat knihy, dělat kartáče, co vzal do ruky, to mu šlo. A všechno mě to učil.

LN Člověk si prý svůj život nepamatuje jako děj, ale v obrazech. Jaký výjev z dětství si vybavujete vy?
Těžko říct, co si člověk opravdu pamatuje a co si vybaví podle starých fotografií. Moje nejstarší vzpomínka je tak ze tří let, kdy můj otec, lékárník v Kežmaroku, který hodně fotografoval a měl už i osmičku kameru, u známých na statku zkusil jezdit na koni. Spadl a máma přestala filmovat. On ještě letěl a křičel: "Točíš to?" Tak tu scénku si pamatuju možná díky tomu filmu. Tatínek tam prostě jede na koni – a najednou nejede.

LN Jste klasik filmového hororu. Bojíte se rád?
Jo. Já se bál rád už jako dítě, hodně jsem četl strašidelné Hauffovy pohádky, v němčině, v Kežmaroku se mluvilo slovensky, maďarsky i německy. Bál jsem se při tom, ale byl to dost dobrej pocit.

LN Pohádky mají k hororům blízko – usekané ruce, vypíchané oči, sežrané princezny...
No a vemte si nejoblíbenější pohádku všech dětí – Červenou karkulku s lidožravým vlkem. Moje dcera chtěla slyšet Červenou karkulku každý den. Tak už z ní byla Zelená, Fialová, Modrá karkulka. Pak jsem si vymyslel Černou karkulku – ta tedy byla opravdu hororová. A Annelie to měla pořád ráda.

Juraj Herz s manželkou a dcerou

LN Možná že dětství není takový věk nevinnosti, jak se říká, dítě utrhne mouše nožičku, ani brvou nehne. A když jsme u toho, vy jste prý býval jako kluk velký rváč. Kamarádovi jste dokonce zlomil ruku.
Jo. Na gymnáziu. Já byl jednak velice špatný student a za druhé třídní šašek, čímž jsem si to pokazil u profesorů. Ale byl jsem taky cholerik, zvláště když mi spolužák chodil za dívkou, která se mi líbila. Tak jsem mu zlomil pazouru. Byl to průšvih, protože on to byl syn lékaře – a můj otec byl lékárník, na malém městě se všichni znali.

Nakonec šli oba otcové prosit do školy, aby mě nevyloučili. Dostal jsem tři minus z chování s podmínečným vyloučením.

LN Jednou jste řekl, že povahou jste spíš úředník. Kde se v klukovi ze spořádané maloměstské rodiny vzala ta příchylnost k bizarnostem, k hororu?
Nevím. Určitě na mě měl vliv koncentrační tábor, bylo mi deset let, když mě tam odvezli. A když jsem se vrátil, museli mě například odnaučovat krást. V koncentráku se ovšem neříkalo krást, ale organizovat. A já jsem organizoval i po válce. Šli jsme třeba s rodiči na návštěvu. Přišli jsme domů a já dal tátovi hrst cigaret. "Odkud to máš?" – "No organizoval jsem je pro tebe." Já vůbec neměl pocit, že by to bylo něco špatného. Protože v koncentráku se organizovaly třeba brambory, něco k jídlu, aby člověk přežil.

LN Co se ještě desetiletý kluk naučil v koncentráku?
Byl jsem pohromadě se šedesáti kluky, německými cikány, většinou ze smíšených manželství – otec bojoval na frontě a matku a syna zavřeli. Byli vychovaní v Hitlerjugend, měli maximálně čtrnáct let, starší už museli pracovat jako dospělí muži. Zpočátku ale byli v ženském táboře, na oddělení s cikánkami. A tihle kluci, po svých zkušenostech v ženském cikánském táboře, nám teoreticky vysvětlovali, co je sex. Já byl maloměstsky vychovaný, nikdy jsem o tom neslyšel – a teď jsem to měl najednou denně, bylo to hlavní téma všech rozhovorů. Já vždycky toužil natočit černou komedii o koncentráku, ale každá produkce, od americké po českou, se toho lekla.

Juraj Herz

LN Taky bych nevěřila, že na koncentráku může být něco humorného.
No ono to ani tak nebylo humorné, jako černohumorné. Například přišli kluci, abych se šel podívat před barák, že se tam potácí asi dvacet úplně ožralých lidí. V koncentračním táboře! Skutečnost byla taková, že papež Pius XII. ve své neskonalé blbosti a dobrotě chtěl, aby katoličtí kněží, o kterých věděl, že jsou v koncentráku, ale nepomohl jim dostat se ven, mohli při svaté mši v neděli použít mešní víno. On věděl houby, že ti kněží pracovali šestnáct hodin denně, že tam žádná mše nebyla, natož mešní víno. Ale začal na to tak tlačit, až se Němci naštvali. Nechali nastoupit všechny kněze, každému dali dvě lahve mešního vína a rozkaz vypít. Opilí byli hned. A za takové dvě hodiny byli všichni mrtví. To byla velice černá sranda, kterou má na svědomí Pius XII.

LN Je podle vás Bůh krutý, když připustil holokaust?
Pro mě Bůh neexistuje. Já jsem hluboce věřící a militantní ateista. Zrovna zítra máme schůzku ateistů, přijíždějí z celé republiky. Ono je třeba se tomu trochu věnovat. Já myslím, že málo lidí spí s biblí u hlavy jako já. Nebo ji mají na nočním stolku, ale nečtou si v ní. Já si v ní čtu a podtrhávám. Hlavně ve Starém zákonu – to je absolutní, neskutečný horor. Ale Starý zákon křesťané převzali – i s tím mstivým, zlým Bohem. Já jsem opravdu velice rozezlen, když potkám mnicha. Elegantního, mladého. Zeptám se ho, v jakém je řádu. "Dominikán." No tak já bych raději potkal esesáka, protože ti zavraždili míň lidí než dominikáni. Dominikáni zavedli upalování, autodafé. A dva dominikáni, nyní svatí, sepsali Kladivo na čarodějnice, podle kterého se 400 let upalovalo – kvůli moci, kvůli penězům, kvůli ovládání lidí.

LN Bojí se lidé dnes něčeho jiného než v dobách vašeho mládí?
Lidi se bojí chudoby. A samozřejmě mají od církve naočkováno, že musí být takoví a makoví, aby se dostali do nebe. Jenže posmrtný život neexistuje. Existuje jenom život tady, poměrně krátký. A člověk by ho měl užít, neubližovat jiným a něco za sebou taky nechat. Po smrti je na všechno pozdě.

LN Vy za sebou budete mít pozoruhodné filmy. Je hezké být režisér?
V podstatě ano. Zvláště když je člověk malej, bydlí v malém městě na Slovensku a má odmala sen být hercem a režisérem. A v deseti letech dá kamarádovi knihu, kam napíše: "K narozeninám Tvůj Juraj Herz, herec a režisér." Když jsem pak chodil po Barrandově, říkal jsem si: Ono se mi to vyplnilo!

LN Baví vás to jako zamlada?
To víte, že jako zamlada ne. Protože zamlada jdete do filmu s naprostou sebedůvěrou. Jenomže po letech už víte, co všechno se může stát. Mně zemřel druhý hlavní herec Jiří Hrzán uprostřed natáčení. Mně se v Bulharsku při natáčení Morgiany utopila herečka. Když toho máte hodně za sebou, začínáte už film se strachem.

LN Vystudoval jste na loutkáře a pak asistoval režiséru Zbyňku Brynychovi a také Jánu Kadárovi a Elmaru Klosovi – s těmi jste točil například slavný Obchod na korze. To byla vaše filmová škola?
To byla moje FAMU a moje veliké štěstí. Protože Brynych a Kadár byli dva úplně rozdílní režiséři. Brynych byl připravený už tři měsíce předem na každý záběr. Nikdy o ničem nepochyboval. Já jako pomocný režisér jsem přesně věděl, jak bude záběr vypadat, kde bude levá kantna, kde pravá, kolik lidí se mi tam vejde – to bylo nutný třeba při Transportu z ráje, kde nám hrálo osm set lidí. Brynych se technického scénáře velmi pečlivě držel. Kadár o sobě neustále pochyboval. A dennodenně se znovu ptal scenáristy, o čem ten film vlastně je? Poslouchal jak malý dítě, jak mu scenárista vypravuje obsah. Znovu a znovu. A stejně u něj nastalo období pochybností. Ostatní to neviděli, ale já jsem byl jeho velmi blízký spolupracovník. Třeba v Obžalovaném se stávalo, že už stála dekorace, herci byli na place a on se neodvážil vstoupit do ateliéru a začít točit. Chodil kolem, já ho volal – a on že si musí ještě něco rozmyslet. Proto potřeboval Klose, protože Klos byl bohorovný. "Hele, to se udělá takhle," řekl. A vtom se Kadár vzepřel, že je to blbost, ujistil se o své představě a šel točit. A když už začal, jelo to. Ale nepřipravoval si žádný technický scénář. Ráno jsme si s kameramanem řekli, jak budou záběry vypadat. Hodně improvizoval. Což Brynych nikdy nedělal. Já se vlastně od nich naučil dvě věci: Velmi pečlivě si připravit scénář a pak se ho nedržet.

LN Když Obchod na korze dostal Oscara, Kadár řekl, že minimálně jedna Oscarova noha patří vám. Co přesně na tom filmu je vaše práce?
Zaprvé jsem seděl uKadára od psaní scénáře až po promítání. Klos v té době odjel do Egypta, vyučoval tam, donesl Kadárovi jako dárek krabičku cigaret – a vzal si polovinu honoráře. S Klosem byl neustále boj, protože chodil s nápady. A Kadár chtěl všechno, jenom ne Klosovy nápady. Například Klos přišel, že má vynikajícího herce na hlavní roli, že našel naMoravě jednoho tlustého herce s vypoulenýma modrýma očima – ačkoliv Króner byl jasný a nemohl být nikdo lepší. Mně Kadár nechával čím dál volnější ruku a měl ve mě důvěru, taky už jsme spolu točili druhý film. Ale ke konci říkal: "Ty už nejsi dobrý pomocný režisér. Protože dobrý pomocný režisér musí myslet jako režisér. A ty už myslíš po svém. Musíš už točit sám." A taky to zařídil. Šel za ředitelem Barrandova a řekl, že se zaručuje, že Herz může točit samostatně.

Scéna z Herzova filmu Habrmanův mlýn

LN Na podzim půjde do kin váš nový film Habermannův mlýn odehrávající se v Sudetech za druhé světové války. Přitahovala vás ta látka kvůli osobním zkušenostem z té doby? Naprosto. V Kežmaroku, kde jsme žili, zatkli a zplynovali všechny čtyři mé prarodiče, tety, strýčky, sestřenice – na šedesát lidí. Otce, matku i mě nechali na pokoji – otce měli jako lékárníka velmi rádi, my byli navíc pokřtění, protože jsme si mysleli, že si tak zachráníme život. Pak jsme se schovávali v sedm kilometrů vzdálené německé vesnici Eisdorf. Ne ve slovenské, protože Slováci, to si uvědomte, byl fašistický stát se svou Hlinkovou gardou, se svým panem prezidentemkatolickým knězem Tisem. Celý Eisdorf věděl, že jsme tam, já jsem si hrál s dětmi na ulici. Po třech týdnech jsme dostali zprávu, že už se můžeme vrátit. A když jsme se vrátili, Slováci nás udali a museli jsme do koncentráku. Rodiče byli ještě mladí, 35, 34, já měl deset. Otec řekl, že se po válce sejdeme doma – a opravdu jsme se všichni tři vrátili, i když mě osvobodili Rusové, mámu Angličani a otce Američani. Ale když jsme chtěli jít poděkovat Němcům, kteří nás schovávali, zjistili jsme, že ta vesnice už neexistuje. Ti Němci byli odsunuti nebo zavražděni. A bývalí gardisté, kteří nás udali, seděli na národních výborech. Takže já jsem cítil jako povinnost vůči lidem, kteří nám pomáhali, natočit tenhle film.

LN Když jde režisérovi do kin nový film, většinou už pracuje na jiném. Prý budete točit erotický horor...
Já mám námět na erotický horor, velice zajímavý. Ale jestli ho budu točit, to nevím. Protože na to je třeba mít producenta a odvahu. Tedy jiní musí mít odvahu. Já odvahu mám.

LN Promiňte – erotický horor v 76 letech?
Víte, já jsem se dočetl na internetu od nějakých anonymů, kteří psali o mém filmu T. M. A., že si zřejmě matně vzpomínám na své erotické eskapády z mládí a teď je jako senilní dědek točím. Ale něco vám řeknu: Mému otci, když zemřela máma, kterou miloval, bylo čtyřiaosmdesát. A můj bratr mi jednou telefonoval: "Představ si, já přišel do pokoje a otec tam s pětačtyřicetiletou učitelkou ležel v posteli." Já povídám: "Byla ta učitelka hezká?" – "Jo, pěkná učitelka." Já ji pak i poznal. Ve čtyřiaosmdesáti všechno fungovalo. Já mám teď o třicet let mladší přítelkyni – a všechno funguje. Možná dokonce líp, než když jsem byl mladší.

LN To mi řekněte, co to je za úkaz, že si právě režiséři hledají o tolik mladší partnerky? Udělal to Otakar Vávra i Jiří Menzel... ... (skočí mi do řeči) no protože máme v hlavě myšlenky nehodící se k našemu zevnějšku.

LN A není to taky tím, že režisér je zvyklý být ten boss, tak trochu mimo obecná měřítka?
Ne. Já si myslím, že příčina je u žen. Ženy milují muže, kteří mají moc. Proč byl Hitler ženami tak neuvěřitelně milován – ten ošklivý Hitler? Otec říkal, že ve třicátých letech, když to všechno začínalo, byl v Kežmaroku v jedné výloze Hitlerův obraz. A šly kolem dvě mladé Němky a jedna říkala druhé: "Podívej se na ten jeho Gütigeblick." Takový ten... milosrdný pohled. Viděly něco, co vůbec neexistovalo! A čím na ty obrovské zástupy mužů a hlavně ječících žen mohl Hitler působit? Jedině mocí.

LN Co vy osobně máte rád na ženách?  
Že jsou jiné než muži. Že v nich vždycky najdu nějakou skrytou patnáctou komnatu. Já mám taky víc ženských přátel než mužských, je mi příjemnější ženská společnost, protože mezi ženou a mužem je pořád napětí. Což mezi mužem a mužem taky může být, ale přinejmenším jeden musí být gay.

LN Bojíte se stáří?
Jak se můžu bát stáří, když mi letos bude šestasedmdesát? Už jsem za průměrem, kterého se dožívají čeští muži. Každý další rok je darovaný.

LN Na karlovarském festivalu dostanete Křišťálový glóbus za "mimořádný umělecký přínos světové kinematografii". To vypadá jako příležitost k bilancování. Co ještě čekáte od života?
Čekám, že moje smrt nebude bolestivá. Když jsem byl poprvé ženatý, mému tchánovi bylo přes osmdesát. Šel jsem s ním jednou k optikovi, on se najednou zastavil, tamhle v Kubelíkově ulici naproti nemocnici, zadíval se na mě a svezl se na zem. Umřel. Krásná, blažená smrt. A protože já nečekám vůbec nic po smrti, tak aspoň ať je ke mně taky takhle milosrdná.

LN Na co v poslední době myslíváte před spaním?
Záleží na tom, s kým spím. (směje se) A když náhodou spím sám, myslím hlavně na to, že si musím vzít stilnox, abych usnul.

Juraj Herz

Po válce vystudoval na UMPRUMu fotografii a na DAMU loutkářství. Samostatně debutoval v roce 1965 snímkem Sběrné surovosti podle Bohumila Hrabala.

Natočil více než 25 celovečerních filmů, z nichž mnohé patří do zlatého fondu československé kinematografie (Spalovač mrtvol, Sladké hry minulého léta, Petrolejové lampy, Morgiana, Holky z porcelánu, Panna a netvor, Upír z Feratu, Buldoci a třešně...). Ve více než dvaceti filmech hrál.

V roce 1987 emigroval do NSR, točil i ve Francii a USA. Dnes žije v Praze, věnuje se také divadelní režii. Držitel řady filmových cen, vloni získal Českého lva za celoživotní dílo. Podruhé ženatý, má syna a dceru.

 

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.