LN Co znamená název REV a o čem je váš nový projekt?
Je to zkratka odvozená od slova rever, čili inscenace vypráví o snění. O tom, co to pro nás znamená snít a jak je to pro lidi důležité. Náš projekt vznikal tak, že jsme si vytvořili notesy, kam jsme každé ráno zaznamenávali, co se nám zdálo. Někteří sice naříkali, že nic "nezažili", ale nakonec se něco zdálo všem. A záznamy byly takové naše itineráře, podle kterých jsme postupovali. Celkově je REV velice snové představení, ve kterém je všechno založené na fantazii. Děj je vlastně jednoduchý: herci – akrobaté jsou neznámo proč zavření v jakési ubytovně a pomocí snů, které si každé ráno vyprávějí, a tak je znovu prožívají, se pokoušejí osvobodit. Nám ale šlo hlavně o to, jak si člověk může uchovat nebo aspoň prodloužit chvíle, které jsou krásné, okamžiky absolutního štěstí, naděje a lásky. A přesně tohle nám sny umožňují.
LN REV je nová inscenace?
Vznikla v březnu ve Francii a hráli jsme ji zatím jenom čtyřikrát. Tady v Praze ji uvedeme po kratší pauze a vlastně tak zahájíme naše evropské turné.
LN Před šesti lety jste v Praze uvedli inscenaci Grimm, která se inspirovala pohádkami bratří Grimmů. Pohádky a sny nejsou od sebe zas tak daleko. Jak moc se tyto dva projekty liší?
Řekl bych, že REV je celkově bláznivější, extravagantnější, nic v něm není nemožné, chtěli jsme, aby to byla taková divoká, snová koláž. V Grimmech jsme se přece jenom drželi fabule pohádek, tu jsme nemohli až tak měnit. Ale víte, my neprodukujeme žádné intelektuální konstrukce ani nevyprávíme úplně srozumitelné příběhy. Máme blízko k současnému divadlu, i když jsme cirkus, a to, co děláme, je velice fyzické. Nejde jen o vzrušení z akrobatických akcí, při nichž divák tají dech, ale hlavně o společné prožití dalších emocí, společný, smích, chaos, nejistotu, tázání, chceme prostě zasáhnout hlavně divákovo srdce, a ne hlavu. Pro nás není tak podstatné, aby všichni rozuměli všemu, vždyť kolikrát je mnohem zajímavější prožívat něco nejistého, nejednoznačného – to přece může obohatit mnohem víc, než když něco dostanete přímo na stříbrném podnose.
Čtěte také: |
LN Nový cirkus, k němuž se hlásíte, už dneska zahrnuje širokou škálu produkcí. Jak byste charakterizoval to, co děláte vy, a nakolik je pro vás důležitá brilantní technika ?
Pro nás je asi nejtypičtější, že mísíme a spojujeme nejrůznější disciplíny – herectví, pantomimu, tanec, zpěv, akrobacii. Jsme cirkus i divadlo a z cirkusu si bereme hlavně risk. Naše představení jsou plná nebezpečí pro každého, a to nejenom pro akrobaty; přece i herci podstupují emoční risk, a ten je stejně náročný. Technika je důležitá, je to stejné, jako když budete chtít psát básně. Taky musíte zvládnout jazyk, ale krásnou poezii můžete vytvořit i z velice jednoduchých slov. V našem souboru jsou lidé, kteří by asi nic technicky oslňujícího nepředvedli, stejně jako ti, kteří jsou brilantní a vytrénovaní akrobaté. Důležité je, aby každý zafungoval jako součást celku a dodal mu svou barvu. Já osobně jsem cirkusák, takže pro mě je dokonalá technika samozřejmost. Nicméně klidně vyhodím technicky brilantní číslo, kterému diváci nadšeně tleskají, když budu mít pocit, že celku neslouží, že je cizorodé a o ničem.
LN Jaká je podle vás budoucnost nového cirkusu?
Řekl bych, že už je to žánr poměrně stabilizovaný, což je záležitost posledních let. Zdá se mi ale také, že se bude stále více lišit, že se budou rozvíjet další typy, které spojí různé postupy. Je to vidět už nyní: jsou soubory, které dělají cirkus pro děti, nebo jsou zaměřené tanečně, klaunsky, jiné se znovu vracejí k původním cirkusovým technikám. Je tu i linie poeticko-politická, a tam patříme i my.
LN Znáte českou scénu?
V Česku jsem byl poprvé na začátku 90. let, přijel jsem hlavně za Ctiborem Turbou, pracoval jsem pak i s jeho žáky. Spřátelil jsem se i s dalšími, například s bratry Formanovými, s nimiž jsme se také pustili do dalších projektů. Je tu skutečně velký potenciál i touha dělat věci jinak a po svém. Což samozřejmě souvisí s tradicí, o niž se lze opřít, ať už je to burleska, pantomima, ironie, sarkasmus; to všechno lze v novém cirkuse velmi dobře využít. Poslední akcí, na níž se podílejí i čeští umělci, je projekt, který se bude pohybovat po ose Praha– Stockholm–Marseille. Sdruží umělce ze tří oblastí, z jižní, střední a východní Evropy a měl by se realizovat v průběhu příštího roku.
LN Proč jste se přesunul z Kanady do Francie?
Pocházím z Kalifornie, ale kořeny mám i ve východní Evropě. Do Kanady jsem přišel studovat akrobacii a pak jsem chtěl jít trochu jinou cestou. Chtěl jsem dělat abstraktnější umění, hnutí nového cirkusu proto bylo pro mé záměry jak stvořené, a tak jsem odešel do Francie. Tam jsem také našel přátele a nimi založil první soubor s názvem Pocheros, s kterým jsme byli i v Praze. Pak přišel Cahin Caha, to bylo před dvanácti lety. Nejsme sice pevný soubor, ale máme okruh věrných spolupracovníků, s nimiž připravujeme jednotlivé inscenace.
LN Vy sice nehrajete pokaždé v šapitó, ale i tak vaše práce znamená stále cestování, přímo kočování. Ještě vás to baví?
To není hezká otázka. Ale popravdě je to čím dál horší. Mám dva malé kluky a není jednoduché být stále mimo domov. Normálně žiju v Marseille, ale stále jsem víc na cestách. Jsou to různě dlouhá období. Snažíme se to nějak zkoordinovat. V posledních letech připravujeme nové projekty doma a pak jedeme na turné. Ale k téhle práci patří být pořád v pohybu, člověk se pořád proměňuje a získává nové podněty. Je to pořád moje velká vášeň a peníze nejsou tak důležité. Vždyť děláme to, o čem jiní lidí jenom sní, a maximálně tím žijeme.
