Ti trochu s údivem zjišťují, že je poutavým a vtipným vyprávěním a že nejzajímavější je v pasážích o hudbě a slavných písničkách Rolling Stones, které vznikaly i ve snu - jako slavná Satisfaction.
Šestašedesátiletý Richards vydal knihu ve spolupráci s autorem Jamesem Foxem. "Tipoval bych, že Keef (jak se Richardsovi přezdívá) hlavně mluvil a Fox pak jen jeho řeči uspořádal. Účinek je fascinující," napsal recenzent The Daily Telegraph.
"Zachytil skutečného ducha rokenrolu, život na turné i jaké to je být narkomanem a nevědět, kde dostanete další dávku. Ale kniha také dojemně odráží jeho výjimečnou lásku k hudbě, která je pro něj ještě silnější drogou než heroin."
Přetočil kazetu a byla tam - Satisfaction
Richards vzpomíná, že zřejmě největší hit kapely napsal v bytě v londýnském St. John´s Wood ve spánku uprostřed noci a že se zachoval jen náhodou. "Napsal jsem Satisfaction ve spánku. Neměl jsem ponětí, že jsem ji napsal, přišel jsem na to jen díky kazeťáku Philips. Jako zázrakem jsem si totiž vzpomněl, že jsem do něj večer dával novou kazetu, která pak byla ráno na konci. Přetočil jsem ji a byla tam Satisfaction - v hrubých rysech. A potom 40 minut mýho chrápání," dodal.
Mick Jagger pak napsal k Satisfaction slova u plovárny v Clearwateru na Floridě pár dní před tím, než šli nahrávat do studia. Podle Richardse byla typickým příkladem jejich psaní: "Přišel jsem s písničkou a základní myšlenkou a Mick udělal všechnu těžkou práci - doplnil mezery a udělal tu věc zajímavou." Podle něj většina riffů Rolling Stones byla od něj.
Výjimkou prý byla třeba Brown Sugar. "To je celé jeho, klobouk dolů," popsal Richards.
Kritik: Soudržnější, než mohl kdokoli doufat
Life je živá a naprosto okouzlující autobiografie, která je mnohem lépe napsaná a soudržnější, než mohl kdokoli doufat, napsal kritik The Independent. Obdivuje také "nadšení, s jakým vysvětluje proces psaní písniček".
Richards s Jaggerem přitom zpočátku vůbec nepomýšleli na skládání vlastních kusů. "Prostě jsme hráli americkou hudbu Angličanům a nenapadlo nás dělat něco jiného," vzpomíná Richards.
Myslel si, že když umí Mick napsat pohlednici, zvládne i písničku, píše Richards
Jiného názoru byl ale jejich tehdejší manažer Andrew Oldham, podle kterého mohla kapela dosud hrající americké blues pokračovat v úspěších, jen když bude hrát vlastní věci. A také on vybral k psaní z celé kapely Richardse s Jaggerem. "Nevím proč, asi proto, že jsme spolu kamarádili," napsal kytarista. "Myslel jsem si, že když Mick umí napsat pohlednici (modelce) Chrissie Shrimptonové a Keith hraje na kytaru, tak také budou moci psát písničky," vysvětloval Oldham.
Zavřel je spolu do kuchyně a řekl jim "vraťte se s písničkou". Skutečně napsali As Tears Go By, kterou ale dali Marianne Faithfullové, protože jim připadala pro Rolling Stones příliš sentimentální. Teprve za devět měsíců přišli s první písní, kterou se odvážili předložit ostatním v kapele - s hitem The Last Time, který nahráli v červnu 1964.
Kšeftíky s Beatles
V době, kdy neměli vlastní tituly, také dostali od Johna Lennona a Paula McCartneyho písničku I Wanna Be Your Man, kterou Beatles nepoužili jako singl. "Udělali jsme z ní typickou stoneovskou písničku...Už když John s Paulem odcházeli od nás ze studia, bylo jasné, že máme hit," píše Richards.
Přes zdánlivou rivalitu mezi oběma skupinami, o které tehdy psala média, měli spolu přátelské vztahy a navzájem se obdivovali: "S Mickem jsme obdivovali jejich harmonie a skladatelské schopnosti a oni nám záviděli image a volnost pohybu." Dokonce se vzájemně dohadovali, aby nekolidovaly termíny vydávání jejich singlů. "Zavolal mi třeba John a říká, že ještě neskončili mixování. A já, že už máme jednu písničku hotovou. OK, tak jděte na to, řekl John," líčí Richards.
Tenhle chlápek se mi líbí
Podle The Guardian je hlavním problémem knihy, že se o mnoha historkách už psalo dříve. Do této kategorie může patřit i pasáž, v níž vzpomíná na první koncert v Praze v srpnu 1990. "Na konci turné Steel Wheels jsme osvobodili Prahu, nebo aspoň takový to byl pocit. Hráli jsme tam krátce potom, co revoluce ukončila komunistický režim...byli jsme rádi, že jsme byli u toho," sdělil Richards a napsal, že je hrdý, že se setkal s tehdejším prezidentem Václavem Havlem.
"Také jsme pro něj nasvítili státní palác," vzpomíná na osvětlení Španělského sálu, které poskytli Rolling Stones. "Řekl jsem našemu šéfovi osvětlení Patricku Woodroffeovi, aby ten ohromný hrad nasvítil...dali jsme pak Václavovi dálkový ovladač s jazykem (emblémem Rolling Stones). Chodil okolo...a jako malej kluk mačkal knoflíky. To se vám často nestane, abyste takhle byli s nějakým prezidentem a mohli si říci: Tenhle chlápek se mi líbí."
