Čtěte také: |
Když Jan Balabán hovořil o svých knihách, zmiňoval jako jejich editora svého přítele Petra Hrušku a vás jako první čtenářku. Mluvili jste o jeho textech, když je psal?
Honza mi často předčítal z nově napsaných věcí. Někdy mě to i štvalo, říkala jsem mu, umím číst. Přečtu si to. Ale pokud to bylo ještě v rukopise, ani to nešlo, protože jeho písmo bylo obtížně čitelné. Četl velmi rád a chtěl posluchače svého hlasu. To, že četl dobře, myslím, uznají všichni, kteří ho číst slyšeli. Byla jsem tedy většinou první čtenářkou.
Byla jste přísný kritik?
Řekla jsem, jestli se mi text líbí, nebo ne. On to chtěl dál rozebírat. Hloupě jsem někdy kritizovala přemíru patosu, ale později jsem si uvědomila, že bez něho, bez té vášně, s jakou se do textů pokládal, by nebylo nic.
Mluvil se mnou většinou o nápadech na novou knihu, i o té poslední. Pamatuji, jak jsme motiv knihy rozebírali. Měl to rád. Mluvit, žvanit donekonečna. Vina starého doktora mi tehdy připadala neskutečná, přehnaná. Provinil se tím, že léčil lidi? Byl by užitečnější, kdyby čestně čistil záchody? Tak jsme o tom také mluvili.
Odkdy kniha Zeptej se táty vznikala?
Vznikala dlouho a bolestně. Psal ji déle než dva roky, skoro tři. S žádnou jinou svou knihou se tolik nenatrápil. Říkal, že ho snad zabije. Ale byla to přece jen kardiomyopatie… Každopádně chtěl, aby se už knihy zbavil. Několikrát říkal, že kritikové ho za ni nemilosrdně sjedou, ale že mu to je jedno, že už se chce hlavně zbavit toho kamene, který ho tíží.
Z čeho usuzoval, že kritici knihu nepřijmou?
Nevím přesně. U každé knihy ho trápila nejistota, že není dobrá. U té poslední zvláště.
Do jaké míry stihl román dokončit?
Říkal, že je v podstatě hotový. Den před smrtí poslal mailem z Mittalu, kde pracoval, poslední, upravenou verzi, s dopsanou kapitolou o psím útulku. Možná že kdyby měl čas, ještě by něco málo změnil nebo dopiloval.
Více o anketě Kniha roku: |
Než kniha vyšla, psalo se o názvu Zeptej se otce. Jak vznikl konečný titul?
Od začátku měl Honza dilema, jestli se má kniha jmenovat Zeptej se táty, nebo Zeptej se otce. Obojí mi připadalo dobré, táta o něco lepší – protože tak většinou svého otce nazýval. Poslední úprava textu, kterou mi poslal, měla název Zeptej se táty. O tomto názvu se mnou i mluvil. Nemám právo to měnit. Moc mu na té knize záleželo, na titulu také.
Nyní začalo vycházet celé Dílo Jana Balabána. Jak bude pokračovat?
V nakladatelství Host nedávno vyšly souborné Povídky, příští rok vyjdou souborné romány a pak publicistika, do které by měly být zahrnuty také sloupky z Respektu, k tomu by měly být reprodukce obrazů přátel.
Ve svazku publicistiky prý budou i jeho výtvarné eseje a kritiky, zejména z 90. let. Na které autory se Jan Balabán zaměřoval?
K výtvarným recenzím se dostal zcela přirozeně, přes bratra Daniela Balabána a přátele a známé malíře, kterých bylo hodně: Pavel Šmíd, Hana Puchová, Zdeněk Janošec Benda, Jiří Surůvka, Aleš Hudeček, Miroslav Šnajdr, Katarína Szanyiová a další, kterým uváděl výstavy a o kterých psal recenze do Mladé fronty Dnes, Ateliéru, Lidovek. Patřili k nim i fotografové Viktor Kolář či Jindřich Štreit, pro které psal texty. Zahajoval výstavy v Galerii Langův dům ve Frýdku, v Ostravě v klubu Černý pavouk uváděl spousty výstav, také ve Fiducii, v galerii Červený kostel v Hlučíně, v Jámě v Přívoze a jinde. Měl obrazy opravdu rád, samozřejmě ty dobré, někteří malíři mu byli zvlášť blízcí. Miloval například věci od Milady Šmitové, první manželky jeho strýce, který utekl do Kanady. Když Honza umřel, některé malířky, mají často problém: "Kdo mi uvede výstavu, když tu není Honza?"
O blízkých výtvarnících a obrazech psal často ve svých prózách. Jak byste charakterizovala jeho vztah k výtvarnému umění, k obrazu vůbec?
K výtvarnému umění Honza tíhnul odmalička. Říkal, že chtěl být malíř, ale bratr ho jaksi přebil. Nechtěl s ním soupeřit. Chtěl mít něco svého – našel slovo. Jeho slovo ale vychází hodně z obrazu, tak mi to připadá. Třeba krásný chlapec z povídkové knihy Středověk, který běhá bosýma nohama po dlaždicích umývárny průmyslového areálu, dívka, která uplete na haldě z vlasů jako len tětivu. Viděla jsem to jako obrazy ze snu.
Nakolik lze ztotožňovat postavy knih a jejich reálné předobrazy – například otce se skutečným otcem Jana Balabána?
Je to hodně jeho otec. Není to ale samozřejmě všechno podle skutečnosti. Jede vlakem z vojny ze Slovenska na opušťák a myslí na ženu a právě narozeného syna, hlava mu padá únavou. Jistě tím vlakem ze Slovenska jel, ale jaké byly jeho myšlenky? Jeho tátovi by se ale tato kapitola, myslím, líbila. Honza říkal, že musí psát o tom, co zná. Většina postav měla nějaký reálný základ.
Kniha ukazuje, že vin a nespravedlností je mnoho. Nejde v ní ale o něco podstatnějšího než o spravedlnost?
Jistě ano… Honza věřil v Hospodina.
O své víře mluvil otevřeně, i o pochybách. Vyšel z českobratrské tradice a často narážel na zdi mezi křesťanskými církvemi i mezi věřícími a nevěřícími. Jaký vztah měl k náboženským obřadům?
Dokázal prožít i katolický nebo jiný obřad. Kdysi jsme chodili na "pravoslavné" do kostela svatého Václava v Ostravě, líbily se mu obřady, které jsme zažili na řeckém venkově. Vlastně všechny náboženské obřady, i když měl rád především ty evangelické. Asi proto taky právě u evangelíků nesnášel špatná kázání a byl k nim kritický.
V knize je postava bohabojného a čestného muže Petra Wolfa, tak spravedlivého, že jsou z toho všichni nešťastní, i on sám. Právě tato postava působí hodně skutečně.
Předobrazem Petra Wolfa je žena, kterou znal roky ze sboru. Pamatuju si, jak jsem jednou o Honzu měla strach. Přijel z Brna, volal, že je na cestě domů z nádraží, ale pak se několik hodin neobjevil, nebral telefon. Měla jsem obavy, že ho někde srazilo auto, tramvaj nebo nějaký vrah, už jsem přemýšlela, že začnu obvolávat nemocnice, protože to bylo divné. Pak povídal, jak potkal tu starou paní na zastávce tramvaje u Elektry, jak do něho hučela o vině jeho i vině jeho otce, mluvila o tom, co je "od ďábla". Předtím také psala dlouhé dopisy. Myslím, že tam, v tom rozhovoru u Elektry, byl základ pro knihu Zeptej se táty. Když mluvili asi hodinu nebo dvě, vytáhla prý z tašky svačinu, chleba se sýrem. Dali si a mluvili dál. Bydlí tam kamarádka Katarína Szanyiová. Ta to viděla z okna svého bytu. Říkala mi, že viděla Honzu bavit se hodiny s nějakou divnou paní. Tak ji to zaujalo, že je z okna vyfotila. Škoda, že tu fotku nenašla.
Ten sýr připomíná jiný obraz z knihy, kdy se rodina sejde v nemocnici, svačí veku s taveným sýrem a mlčí: "Tak jsme tam kolem jeho postele jedli ty malé kousky veky se sýrem... Bylo to naše poslední společné jídlo a bylo nám spolu dobře."
Ano, byl to zase sýr, tavený. Taková jejich Večeře Páně.
 |
