Osmdesátiletá umělkyně namalovala obrazy přímo na stěny galerie

Sama malířka souvislost s op artem vehementně popírala, a zpočátku proti němu dokonce aktivně bojovala. Op art se v šedesátých letech stal populárním fenoménem, spojeným s psychedelickou atmosférou šesté dekády. Abstraktní obrazy postavené na zrakových klamech lákaly tisíce diváků do galerií.

Vlnící se linie vytvářely iluze vypouklých útvarů, barevné krychle působily, jako kdyby byly současně prázdné i plné. Podobné motivy brzy našly svou cestu i do reklamy, na trička či na obaly gramofonových desek, což umělcům pochopitelně vadilo.

Obrazy vznikaly přímo na stěnách galerie
Dnes je Bridget Rileyové osmdesát let a je uznávanou malířkou. Souvislost s krátkodobou módou op artu v populární kultuře už pro ni dávno není aktuální, jak ukazuje i její současná výstava v londýnské Národní galerii. Jde o velmi netradiční retrospektivu. Představuje její geometrické obrazy ze šedesátých let až po současnou tvorbu. Dva obrazy vznikly přímo na místě na stěny galerie. Současně zde nalezneme i zdánlivě nesouvisející díla klasického evropského malířství ze sbírek Národní galerie.

Výstava Bridget Riley: Painting and Related Work The National Gallery, Londýn, do 22. května 2011

K abstrakci se totiž Rileyová ve skutečnosti dostala právě přes klasiky. Ještě jako adeptka malířství navštěvovala muzea a kopírovala tu díla starých mistrů. Jako práci k přijímacímu řízení na Goldsmith College předložila kopii Portrétu muže od Jana van Eycka právě se sbírek Národní galerie. Mezi klíčové umělce pro její vývoj později patřil francouzský pointilista Seurat. Své obrazy budoval z izolovaných barevných skvrn, až v mozku diváka se spojujících do jednoho obrazu. I Seurata Rileyová kopírovala a to ji dovedlo k poznání, že obraz je ve své podstatě racionální kompozicí, která rafinovaně využívá dokonalostí či přesněji nedokonalostí lidského smyslového vnímání. A to šlo testovat právě prostřednictvím geometrických op artových kompozic, jež Rileyovou tolik, a částečně i proti její vůli, proslavily.



Současně byla přesvědčená, že obrazy nevznikají v oku. Bez mozku, který pointilistické body pospojuje dohromady nebo z paralelních linií vytvoří vlny, by malířství nemohlo existovat. A je to jen rozum, který dokáže obrazům dát smysl.

Navázání na tradici evropské malby
Bridget Rileyové nestačilo vyvolávat nezávazné optické klamy, ale svou práci vnímala jako navazování na dlouhou tradici evropské malby. I proto na její výstavě visí díla italských renesančních malířů Andrea Mantegny nebo Rafaela Santiho. Na jejich obrazech můžeme najít podobné rytmické kompozice jako na jejích vlastních plátnech. Podle listu The Guardian tvoří podobně komponovaná výstava jakýsi diagram nebo dokonce hlavolam. Staré i nové tu spolu souvisí, obrazy z různých staletí po svém způsobu řeší podobné problémy. Pro diváka jsou dobrodružstvím nejen optické efekty, které se na nich mohou objevit. Dobrodružný je i příběh vlastního vnímání, kterým se divák s různými obrazy vypořádává.