Skotský režisér Danny Boyle se do povědomí publika dostal díky černé krimi Mělký hrob (1994) a syrovému feťáckému eposu Trainspotting (1996). Koho by v tu dobu napadlo, že o patnáct let později bude nejvýraznějším rysem Boyleových snímků optimismus, občas až euforický.
127 hodinUSA 2010 |
Tenhle druh publicity bývá často uměle přiživovaný, nicméně je pravda, že jedna z klíčových scén snímku je vskutku dost... intenzivní. Jestli se ale nějaká ta nevolnost přece jen dostaví, měla by být jaksi nadlehčena duchem.
Boyle a scenárista Simon Beaufoy vycházejí ze známého příběhu amerického lezce Arona Ralstona (James Franco), kterého před osmi lety přimáčkl uvolněný balvan v průrvě uprostřed liduprázdné utažské divočiny a on se po několika dnech osvobodil – velice drastickým způsobem.
Velmi "stacionární" story
Příběh člověka, který uvízl v temném místě a nemůže se pohnout, nepůsobí jako ideální materiál pro film. Pro Boyleovy snímky byla navíc vždycky charakteristická rozpohybovanost, dynamismus a energie. Režisér ale nakonec velmi "stacionární" story se svým kinetickým stylem skloubil.
Samozřejmě podává hrdinovu situaci způsobem redukovaným – z filmu není dvakrát znát, že člověku, který trčí 127 hodin v díře přiskřípnutý balvanem za ruku, se čas musí občas vléct strašně pomalu. Autorům se ale i tak podařilo prodchnout snímek nějakou emocí, otevřít hrdinu divákově empatii a vyjádřit filmem i jakési poselství.
127 hodin je klasický příběh zmoudření pobloudilého syna. Aron Ralston je v úvodu filmu ukázán jako sebevědomý mladý muž, přesvědčený o tom, že nikoho nepotřebuje. Také je to muž v pohybu, zkušený cestovatel, který ale místy, kam se vypravil, jen probíhá – podává spíš výkon, než aby cosi poznával.
V úvodní sekvenci to Boyleovi umožňuje, aby kolem svého protagonisty nechal kameru pro sebe charakteristickým způsobem létat, obraz dál rytmizuje hudba indické hvězdy A. R. Rahmana. Pak dojde k očekávané nehodě a pro Ralstona začíná jiná cesta – k sebepoznání.
Podobně jako hrdina tematicky podobného snímku Útěk do divočiny si uvědomuje význam kontaktu s druhými, dochází mu, co všechno v životě udělal špatně... Může to působit trochu čítankově, na druhou stranu – od chlapíka v Ralstonově situaci by asi bylo snobské čekat nějaké filozofické jemnůstky.
Boyle střídá sugestivní líčení hrdinova údělu a jeho marného a vytrvalého úsilí dostat se ven, s Ralstonovými vzpomínkami a představami – občas se přitom dostává na hranici příliš okázalého sentimentu. James Franco v hlavní roli naštěstí vyzařuje jakousi mladickou věrohodnost, jež divákovi umožní, aby se přes spornější místa přenesl.
Bolest a hrůza
Klíčový moment hrdinova úniku je podán velmi působivě. Bez přehnaného důrazu na krvavé detaily (ne, že by ale absentovaly) se štábu a Francovi podařilo vytvořit scénu realistickou i realitu překračující, jednoduše a účinně vizualizovat bolest a zároveň zpřítomnit její extatickou dimenzi. Dostat do filmu hrůzu toho, co se na plátně děje, i to, že takhle vypadá vysvobození ve smyslu praktickém i jakýmsi tlumeným způsobem duchovním.
Už kvůli těmhle několika desítkám pro diváka značně krušných vteřin má význam Boyleův film vidět na velkém plátně. A poslat na něj i dospívající potomky, jimž je ovšem třeba zamlčet, že je to snímek značně "výchovný". Třeba jím budou natolik strženi, že si toho ani nevšimnou.