Autorská práva ke knize od Ďurička kdosi tajemný odkoupil - hovoří se o tom, že to měl být někdo z okruhu ČSSD, snad Jansta či Tvrdík. Měl-li tento tah zabránit zveřejnění, netušíme, neboť vzápětí se kniha postupně v plném znění objevila na serveru Vaševěc.cz. Z této webové stránky byla poté stažena, nicméně se dá bez problému najít v archivu vyhledávače Google.
Hlavním hrdinou knihy je Bohumír Ďuričko - nespravedlivě odsouzený vězeň, kdosi mezi Alfredem Dreyfusem, Motýlkem a hrabětem Monte Christem. Vězeňská cela poskytuje velký prostor pro fantazii jejího obyvatele, a tak se Ďuričko ve svých představách postupně proměňuje z oběti nehody v bojovníka Dobra. Je to spíš otázka pro psychiatra než pro čtenáře, ale Ďuričko je pevně přesvědčen o své nevině. Nezůstává u obhajoby spočívající v tom, že ho Kočka měl před střelbou udeřit a ponížit. Jeho imaginace se rozlétává daleko výše:
"V mé mysli se zrodila myšlenka, že za svůj čin, zastřelení zločince Václava Kočky mladšího, nebudu potrestán. (...) Budu státem, Českou republikou, odměněn vyznamenáním za statečnost v boji proti organizovanému zločinu a mafiánským strukturám a za zásluhy při ochraně demokracie a lidských životů. Pozitivní energie dobra ochrání mě a moji rodinu, včetně mé milované ženy, před zlem a nenávistí klanu Kočkových. Věřím a vím to, že jakákoliv vendeta či jiná forma msty by zanechala krev na rukou mnoha politiků, podnikatelů a lobbistů. Špatné svědomí by je zničilo ve formě zhoubných a bolestivých nemocí."
ČTĚTE VÍCE: |
Paroubek si může gratulovat
V knize pak najdeme ještě několik dalších dějově nepříliš důležitých postav, z nichž do popředí vyčnívá především bývalý lídr sociální demokracie Jiří Paroubek. K tomu se Ďuričko často obrací prostřednictvím vnitřních fantazijních monologů. Opravdu, Jiří Paroubek si může gratulovat k takovému kamarádovi:
"Přeji si vám, milí čtenáři, tímto sdělit, že jsem se s panem Jiřím Paroubkem rozhodně nesetkával jenom při různých akcích sociální demokracie, jak on nyní tvrdí. Navzájem jsme se zvali a setkávali se v soukromí u mě v bytě nebo v mých kancelářích. Byl jsem na všech autogramiádách, plesích, narozeninách, předvolebních akcích na Praze 5, na jeho svatbě. Pravidelně jsme se vídávali o Vánocích na obědě v restauraci U Vladaře. Navštěvoval jsem ho na Úřadu vlády a pozval mě do Kramářovy vily. (...) Pomáhal jsem Jirkovi zabezpečit sponzorské dary pro nadaci Zuzany Paroubkové tak, aby souhlasila s bezproblémovým rozvodem. Musela dosáhnout pocitu spokojenosti. Pomáhal jsem s přivýdělkem synovi Jiřímu tak, aby měl svůj měsíční příjem.
Osobně jsem sponzoroval mnoho Paroubkových akcí. Chránil jsem dlouhá léta jeho milenecký vztah s Ivetou Mašínovou. Rozhodně jsem se považoval a považuji za přítele Jiřího Paroubka. Milý Jirko, víš, co mi řekl Václav Kočka starší? Mimo jiné, že kdybys pro mě neměl slabost, tak tam mezi nima nemám co pohledávat. Věřím, že jsi mě měl a možná máš taky rád. Nezapomeň, že tvoji první vládu po Grossovi jsme při dobrém francouzském víně a doutníku na Starém Městě skládali spolu. Říkal jsi mi tehdy: ,Bohumíre, jsi první, komu to říkám.‘ Vážil jsem si toho a nikdy jsem to nikomu neřekl."
Neuvěřitelný na celé knize je především její styl. Mohli bychom ji směle zařadit k předním dadaistickým textům, kdyby to však její autor nemyslel vážně. Bizarně se zde v jednom odstavci potkávají jména předních politiků, Ďuričkovy žalozpěvy nad nespravedlivým osudem a explicitní popisy jeho bohatého sexuálního života. Poslužme si následující ukázkou:
"To bys nevěřila, kolik jsem měl přátel. Tykal jsem si například s Bémem, Filipem, Dvořákem, Jurečkou, Chalupou, Šloufem, Paroubkem, Grygarem, Bratským, Kuželem, Blažkem a dalšími. Znal jsem se s Koukalem, Bürgermeisterem, Jančíkem, ale i s mnoha podnikateli a bankéři. Nikdy jsem od nich ale nic nepotřeboval. Podnikal jsem a vydělával peníze tak, abych se vždy vyhnul korupci a zločinu. Vždy jsem stál na straně dobra a pozitivního myšlení. Vydělal jsem opravdu hodně peněz, ale taky jsem jich hodně rozdal. Neumím potřebným říct ne. Vrozenou solidaritu nezapřu. Bohužel jsem často pomáhal i podvodníkům a lidem, kteří to nepotřebovali. Věděli, že když vytrvají ve svém naříkání, tak jim vyhovím. Nelituji toho. Nebudeš, Janičko, věřit, čím víc jsem dával, tím víc jsem dostával. Tak to asi funguje v pozitivním světě. Lásko, už jsou dvě ráno, je čas jít domů." "Myslel jsi tím ke mně, do pronajatého bytu?" "Jani, tvé pozvání přijímám."
ČTĚTE TAKÉ: |
Když jsem myšlenku recenzovat tuto knihu probíral se zpěvákem Modrých tanků Vaškem Kuncem, radil mi, abych byl chápající. "Jsou to jen vzpomínky starého estébáka, který je v base, a tak si píše takový honivý bajky." Fajn. Jen mě při tom děsí myšlenka, že Ďuričko není jen nějakou osamělou bizarní postavou. Že je obrazem doby, že takových do sebe zahleděných honičů disponujících penězi a mocí tu máme kolem sebe spoustu.
