Vydat se na cestu konfrontace s Michálkovým filmem ověnčeným ze všech stran Českými lvy a najít divadelní poetiku v Křižanově dramaticky promyšleném, ale ve všech vrstvách ryze filmovém scénáři je "nesplnitelné poslání" svého druhu.
Zlínský inscenační tým Martin Františák (scénář) a Petr Veselý (režie) rovnou zavrhli, že by se jakkoliv pokoušeli vytvářet na jevišti realistickou kopii filmu. Vydali se cestou divadelní stylizace, zkratky a celkově posílili baladičnost příběhu.
Typově výtečný a přesvědčivý Sekal Zdeňka Juliny
V divadelním ztvárnění zůstaly všechny reálie a hlavní osa příběhu - vesnici na Hané za protektorátu terorizuje Ivan Sekal, nemanželské dítě jednoho z místních sedláků. Mstí se za opovržení, které zažíval jako dítě, a neváhá se spojit s nacisty, udávat a provádět křivárny všechno druhu.
Sedláci se Sekala chtějí zbavit, ale použijí stejnou metodu jako on, vydíráním donutí Juru Barana, který se na vesnici ukrývá před gestapem, aby Sekala zabil. Síla Křižanova příběhu tkví hlavně v tom, že přináší silnou metaforu stavu společnosti, v níž křivdy a násilí plodí další a z tohoto uzavřeného kruhu nelze vyjít.
Jazyk Františákova divadelního scénáře je úsporný i věcný, čímž otevírá prostor vypjaté divadelnosti. Režie našla přirozenou rovnováhu mezi akčností příběhu, kterou představují slovní konflikty, rvačky či jiné zvraty, a dlouhými scénami založenými na dialozích. Tam, kde se konají hospodská sezení vesnických statkářů, režie volí přirozenou civilnost, zatímco ve vypjatých scénách jde až na hranici naturalismu a nebojí se ani důrazné symboliky. Ta je spojená především s tanečními pasážemi, které se nevtíravě inspirují folklorem a jsou založené na divokém vydupávání rytmu.
To vše se velice dobře snáší s originální hudbou Mikiho Jelínka, která výmluvně dotváří zlověstnost atmosféry. Stejně jako akcenty na černou a bílou v kostýmech, ve svícení. Možná nebylo nutné tak polopaticky inzerovat vražednost konfliktu rudou barvou horizontu.
Obrovské zlínské jeviště si může dovolit efektní scénografická řešení, a tak výtvarník Milan Popelka posadil na točnu velkou dřevěnou konstrukci se středovým můstkem, který je protažený až do prvních řad. Na horizontu je pak kříž tyčící se do výšky. Dějiště jsou tak symbolicky rozložená do dvou úrovní: na dřevěné konstrukci se většinou odehrávají veřejné scény, které jsou na očích venkovanů, zatímco dole "pod konstrukcí" se odehrávají komornější duely Sekala s Baranem v kovárně, další nepříjemná setkání či hospodské sedánky.
Sekal ve zlínském divadleJiří Křižan: Je třeba zabít Sekala |
Žádné monstrum, Sekal je barvitý charakter
Zlínští inscenátoři měli kromě jasné představy o poetice ještě jeden hodně důležitý důvod, proč "Sekala" uvést. A to skvělého představitele titulního antihrdiny - Zdeňka Julinu, který je nejenom typově výtečný, ale dokáže s tímto předpokladem také kreativně pracovat. Nevytváří žádnou monstrózní podobu zla, ale barvitý charakter plný protikladů, jeho Sekal má i lidskou tvář, kterou pečlivě skrývá, a záchvěv citu okamžitě zdusí, neboť jej považuje za nepatřičnou slabost. Ostře řezaná tvář je částečně stažená do ironické grimasy, před jeho vůlí a úporným vynucováním si toho, co chce, není úniku.
Když pak vypráví o zvěrstvech, která prováděl při občanské válce ve Španělsku, mluví chladně se záměrnou vychloubačností a po straně pozoruje, jak to vše působí na jeho protějšek, kováře Juru Barana. A s tím vším zároveň je Julinův Sekal především nesmírně nešťastný a zničený člověk.
Barana hraje Radovan Král a je spíše chlapecky rozhořčeným než mužně odhodlaným protivníkem. Má však v sobě zvláštní energii a sílu, která ho pohání do vražedného souboje. Nejproblematičtěji vychází Marie, Sekalova matka, v podání Miluše Hradské, která se občas dotkne komických poloh, ale není to dobré. V Sekalovi není místo pro žádné vtipkování a odlehčování, něco takového působí jen nepatřičně a cizorodě.
Baladická a emotivně působivá zlínská inscenace zvládla přečíst filmový příběh divadelními prostředky. Dodala mu jinou poetiku a přece neumenšila jeho výpověď. Motiv vyprahlosti a slunce, které všechno beznadějně spálí, jejž naléhavě zprostředkoval film, v divadle vystřídala temně osudová apatie, do které se vše propadá bez možnosti změny.
