Čtenářova cesta do srdce ruské temnoty

Tak se neptá recenzent, nýbrž Josef Škvorecký, respektive jeho alter ego, zestárlý Danny Smiřický, vypravěč románu Příběh inženýra lidských duší (1977). A ptá se tak severoamerických studentů svého literárního semináře, kteří mu většinu času vůbec nerozumějí, neboť jeho zkušenost je tak vzdálená od té jejich.

A samozřejmě tato nevědoucí dítka demokratického Západu nečetla ani román Josepha Conrada Under Western Eyes čili Před očima Západu, jak titul nově přeložila jeho poslední překladatelka Kateřina Hilská.

Jde teprve o druhé české vydání tohoto – z jistého pohledu – vrcholného díla anglického klasika Josepha Conrada (1857–1924). To první se uskutečnilo ještě za Conradova života v roce 1920 – tehdy titul přeložil Josef Čihula jako Očima Západu. K dalším již nedošlo. Po válce a za komunistického režimu patřil sice Conrad k často vydávaným mistrům moderní beletrie; jeho knihy, v nichž se spojovala exotika, napínavý děj a vyspělé vypravěčství, patřily k nakladatelským i čtenářským jistotám a při vhodném úhlu mohly být vykládány jako pokrokové: líčily koloniální útlak a formou románového díla odkrývaly pravdu o temnotě, jež se rozkládá v lidských srdcích zasažených chamtivostí.

Příběh polského patriota

Opakovaně vycházelo i Conradovo dílo asi nejslavnější, The Heart of Darkness, Srdce temnoty, které tak zpopularizoval Coppolův spektákl Apocalypse Now (1979), když přesadil panství plukovníka Kurtze z temné Afriky do vietnamské džungle.

Dvě významná díla zůstávala však z jistých důvodů tabu: román Tajný agent (1907), kde se terorista chystá vyhodit greenwichskou observatoř, a právě Před očima Západu. V obou případech byla příčinou Conradova zkušenost s jedním velkým národem – s Rusy. A psát kriticky o Rusech, a to dokonce o Rusech s revolučními sklony, to nesměl ještě onoho času ani dávno mrtvý klasik.

Srdce temnoty posloužilo režisérovi F. F. Coppolovi jako předloha pro slavný snímek Apokalypsa

Ze spisovatelů moderního Západu to byl právě Joseph Conrad, kdo Rusy poznal asi nejblíž – anglicky píšící Nabokov je přece jen trochu jiný případ, jsa celý život Rusem. Ta obeznámenost byla ovšem nedobrovolná: Conrad se narodil roku 1857 jako Józef Teodor Konrád Korzeniowski v tzv. Kongresovce, ruském záboru bývalého Polska, ve městě Berdyčově, ležícím v dnešní Ukrajině, dodnes je tam velká polská menšina.

Jeho otec byl polský básník a patriot, jeden z organizátorů proticarského povstání v roce 1861. Po jeho krvavém potlačení byl internován ve Vologdě, odkud byl propuštěn se zničeným zdravím – zemřel v roce 1869 v Krakově. Jeho syn se rozhodl vyřešit situaci života v okupované zemi klasickým způsobem – emigrací.

V sedmnácti se nechal najmout v Marseille na loď a jako námořník pak strávil skoro dvacet let plavbou po mořích. V roce 1890 se nakazil v Kongu malárií, usadil se v Londýně, kde po polsko-ruské a námořnické započala třetí etapa jeho pozoruhodného kosmopolitního života: stal se jedním z nejuznávanějších anglických spisovatelů.

Atentát ruských anarchistů

Román Před očima Západu vyšel v roce 1907. Jeho bezprostředním impulzem se stal úspěšný atentát na obávaného a nenáviděného carského ministra vnitra de Pleveho (1904), který podnikli ruští anarchisté. Čin, který v tehdejším Rusku zpravidla vyvolal jen další represe a zhoršení poměrů, vstupuje do románu jako hybatel děje.

Panoptikum ruské revoluce Joseph Conrad: Před očima západu Vydala Leda, 2011, 408 stran

Jeho pachatel, student Haldin, se ukryje u studentského kolegy a domnělého sympatizanta Razumova, kterého požádá o pomoc. Toho tato žádost uvede do šíleného myšlenkového zmatku a muk, na jejichž konci se rozhodne "přítele" vydat carské policii. Razumov se tedy v bezvýchodné situaci postaví na stranu tyranského pořádku a autokracie, kterou však považuje za stejné zlo jako rozvrat a chaos revoluce. Atentátník Haldin je po Razumovově zradě dopaden a okamžitě pověšen.

Razumovovi, který vůbec neměl v úmyslu zaplést se do rozvratnických rejdů, zůstane na rukou jeho krev. Je pak vyslán do Ženevy, kde se shromažďují elity ruských profesionálních revolucionářů. Tady, "před očima Západu", kují své plány, sní o revoluční přeměně světa, připravují obrátit lidskou společnost naruby.

Protřelí spiklenci

Conrad zachycuje ve svém panoptikálním obraze stav "ruské revoluce" v její sice pokročilé, ale nikoli ještě leninské, tedy bolševické fázi. Jsou to zatím jen protřelí, bezskrupulózní spiklenci, kteří v poklidném, blahobytném, a proto opovrhovaném švýcarského závětří vyhlížejí příchod okamžiku, kdy bude rozvrácen starý řád. Touha po ničení se spojuje s mesianismem vyvolenců: "My Rusové najdeme nějakou lepší formu národní svobody než umělý střet stran. Je na nás na Rusech, abychom objevili lepší cestu."

Vedle povýšeného fantazírování je hlavním rysem jejich nazíraní na svět – cynismus. Cynismus je podle vypravěče knihy, profesora jazyků, jehož můžeme ztotožnit s oním "zrakem Západu" a také s Conradem, nevlastnější rys ruské mysli. Je to směs hysterického, mesianistického sebepřeceňování doplňovaná nejchladnějším kalkulem. "Někdy si myslím, že psychologické tajemství hluboké odlišnosti tohoto národa tkví v tom, že si oškliví život, tedy ono nepolepšitelné pozemské bytí, zatímco my ze Západu možná stejně přehnaně ctíme jeho citovou hodnotu."

Škvoreckému, tedy Dannymu Smiřickému, musel být takový pohled na velký národ za humny velmi blízký a jistě mu i dobře rozuměl. I když jeho studenti nevěděli, o čem je řeč.