Je to zvláštní. Frekvence rozhovorů s touto fotografkou je tak častá i přesto, že fotografie Terezy z Davle nikdy nebudou patřit do zlatého fondu historie české, neřkuli světové fotografie. Její snímky, při vší úctě k této matce malých dětí - ach, další moment, který zaznívá z každého rozhovoru - jsou totiž, inu, banální. Promiňte. Jsou líbezné. A strašně banální. Jsou jako kuchařky naši paní Jiřiny Bohdalové, která už v nadpisu své knihy báječných receptů svým věrným čtenářkám oznámí, co pěkného je bude čekat: "Lidi, to bude ale bašta!"
Přesně takové jsou totiž i snímky naší Terezy. Zobrazují nezpochybnitelně krásné, až nádherné dívky a ženy v krásně estetizovaných pózách, s dokonalým stylingem a se správně odměřenou špetkou sexuálního "koření". Jsou správně a přesně nasvíceny. A vždy se pevně drží v tom svém jasně a srozumitelně vykolíkovaném světě maloměšťácké krásy, doplněném dráždivou kapičkou obnaženosti bez hvězdičky.
Ale to je také zároveň i všechno. Protože dál není nic. Kromě této barvotiskové krásy vhodné do šatních skříněk umělecky založených automechaniků ty fotky již nepřinášejí nic. Neřeší, ba ani nesdělují žádnou autorčinu obsedantní myšlenku, její běsy. Nic. Jsou to prostě kopretiny, jen si k nim přičichnout.
Autorce to však, proboha, nevyčítejme. Takovýchto líbezných fotografií holčičí krásy je samozřejmě kolem nás nespočetně a vždy, stejně jako zmiňované kuchařky paní Jiřinky, i budou patřit k těm nejpopulárnějším. Ostatně není to tak dávno, co si této maloměšťácké touhy veřejnosti hledat maloměšťáckou "zakázanou" krásu všiml Reflex a začal pumpovat do lidí plné trakaře obnažených prsou. Tereza z Davle jen prostě měla to štěstí, že právě v tuto chvíli neměli v mainstreamových magazínech co tisknout.
A tak se Tereza z Davle zprudka stala ikonou dneška.
