Obrazy zachycují zdánlivě banální scény z prostředí pražských pohostinství, kde se lidé většinou setkávají, aby spolu hovořili. Ne vždy se jim ale podaří domluvit se.
Hledání skrytých příběhů
Cesta Ivany Lomové k malování nebyla přímočará: původně vystudovala architekturu a v 90. letech se věnovala kresbám a grafice groteskního charakteru. Ty mají s její dnešní tvorbou málo společného. Někdy na přelomu tisíciletí začala více pracovat s fotografickými předlohami. Malířsky interpretovala staré rodinné fotografie nebo snímky, které vznikly již úvahou, že z nich vznikne malovaný obraz.
Časově náročné malování podle fotografie chtě nechtě vede autora k tomu, aby pečlivě přemýšlel o tom, co snímek, vzniklý během setiny vteřiny, vlastně zachytil, jaký je jeho skrytý význam. Vzniká zde prostor pro nalezení příběhů skrytých ve fotografii, které malíř, i když se drží jen toho, co fotografický aparát zachytil, dokáže z fotografie nenápadně zdůraznit a vydestilovat. To je také případ vystaveného cyklu Kaváren.
Městská číhanáIvana Lomová: Kavárny |
Lomovou ale nezajímá malířsky opakovat estetiku fotografického zobrazení. Její díla jsou pořád malované obrazy, jejich barevná intenzita je rozložena rovnoměrně po celé ploše plátna. Lomová také není malířkou, která by nás ohromovala svou virtuozitou a od přírody daným talentem. Má v sobě cosi z úpornosti amatéra, což paradoxně způsobuje, že tomu, co maluje, daleko víc věříme. Její zbraní je trpělivost, pečlivé kladení barev na obrazech působí, jako kdyby pracovala na nějaké obří omalovánce s námětem současnosti.
Ztraceno v hrncích a podšálcích
To, co Lomovou zajímá v první řadě, je zprostředkování příběhů. Její obrazy by mohly sloužit jako ilustrace k nějakému románu, nebo dokonce mohou připomínat malířsky vyvedené scény z filmu o velkoměstských mezilidských vztazích. Její poslední obrazy jsou takovou současnou českou variantou toho, co ve 40. letech minulého století maloval americký malíř Edward Hopper.
I on se držel realismu a i jeho obrazy vypadají, jako kdyby jejich autor šmíroval svět kolem sebe. Charakteristické jsou Hopperovy výjevy z interiérů osvětlených elektřinou, kaváren, kin, hotelových hal, zachycující zvláštně osamělé a od okolí izolované lidi. Ani si nevšímají, že je pozoruje oko malíře. Obrazy Ivany Lomové nejsou podobně existenciálně vyhraněné, přesto za nimi cítíme podobné tázání: Mají k sobě lidé nezávazně konverzující v kavárnách skutečně blízko, nebo je každý z nich vlastně sám?
Příroda kdesi za okny
Do některých obrazů Ivany Lomové dokonce pronikly hopperovské citace v podobě ostrých stínů na stěnách, které tam nakreslilo jinak neviditelné slunce. Někdy je téma lidské izolovanosti, a to i přes zjevnou odvozenost námětů z fotografie, až příliš zdůrazněné, je na hraně skutečné ilustrace. Ale to je dojem, který vyvolá až větší počet obrazů se stejným námětem na jednom místě.
Podobně jako u Hopperových velkoměstských scén ani u Lomové nenajdeme příliš pohledů na nebe, nebo dokonce na obzor. Příroda z města zmizela nebo to, co z ní zbývá, je kdesi daleko za okny restaurací a barů. Kavárna Slavia, kde Lomová s oblibou své náměty loví, je pro podobné záběry jako dělaná. Velká okna dělí svět na ten uvnitř a ten venku, který ale hosty téměř nezajímá. Je to vlastně metafora jejich vzájemných konverzací. Chceme sdělit, co je uvnitř nás samých, ale není to vůbec snadné.
Hosté tu sedí nad svými stolky a za tabulemi skla za nimi probíhá okolní život, jako kdyby to byla nějaká doprovodná realita k jejich vlastním, chvatně sdělovaným příběhům. Okolní město tvoří kompaktní hradbu, která dokonale vyplňuje náš svět. Zmizímeli z něj, místo, které jsme v něm fyzicky i mentálně zabírali, se snadno a rychle zaplní někým jiným.
Psychologizující malování Ivany Lomové je tak trochu stranou hlavních trendů českého výtvarného umění. I z toho důvodu nebývá zařazována do větších skupinových výstav. Intenzita sdělení i obrazová popisnost, v dobrém slova smyslu navazující na lokální tradici, z ní dělá sice osamělou, ale zajímavou postavu našeho výtvarného umění.