Lidovky.cz

Film: buďme chytří aspoň za tři

Kultura

  7:00
PRAHA - Na přehlídce Dny evropského filmu je možné vidět nejnovější snímek výrazného německého tvůrce Toma Tykwera. Výpověď o současných Berlíňanech s názvem 3.

3: Architekt Simon a novinářka Hanna foto: Reprofoto

Na film, který je prazvláštním hybridem komedie a přednášky, dopadl vlastně snímek německého režiséra Toma Tykwera 3 docela dobře. Respektive mohl dopadnout o hodně hůř. Je na něm vidět, že je to dílo talentovaného tvůrce, obsahuje nemálo vynalézavě natočených jednotlivostí. Nakonec ale stejně zkolabuje pod vahou svého konceptu a také, řekněme, samožerství.

3: Adam a Simon

Je to film, jehož autor dává okatě najevo svou chytrost a zve publikum, aby si připadalo chytře s ním. Nabízí k tomu ještě jednu žádanou komoditu, pocit jisté výlučnosti, který může plynout z toho, že je člověk svědkem čehosi překračujícího hranice, odvážně zpochybňujícího většinové, tradiční chápání mezilidských vztahů.

Nová "kreativní třída"

Je to "nabídka, kterou nelze odmítnout", už jenom proto, že ta na odiv stavěná nekonvenčnost je vlastně zcela konformní vůči normám a očekáváním publika. To pak může v Tykwerově filmu vidět příběh "o nás", v němž jsme "my" zachyceni způsobem při vší ironii docela lichotivým. Hrdiny jsou typičtí představitelé soudobé "kreativní třídy" – Hanna (Sophie Roisová) a Simon (Sebastian Schipper), mladistvě působící pár Berlíňanů středního věku, ona pracuje v televizi a jakési etické komisi, on má firmu na realizaci uměleckých děl ve veřejném prostoru.

Jejich společný život se po letech stal už trochu rutinním, nevzrušivým, začnou se ale dít věci, které jej z těch zajetých kolejí vyhodí. V rodině dojde k úmrtí, Simon navíc onemocní. Oba dva se kromě toho nezávisle na sobě potkají s Adamem (Devid Striesow), mladým vědcem, který dělá výzkum kmenových buněk, a oba mu také propadnou. Jsou z toho, pochopitelně, trochu v šoku, zároveň jsou tou novou zkušeností také okouzleni. Jakpak to asi dopadne?

V Tykwerově filmu hraje výraznou roli bílá barva. Na bílém pozadí se odehrává docela působivé úvodní předtančení, bílou jsou obklopeny figury v posledním záběru, přes záběr bílošedého nebe na začátku filmu smutný Simonův hlas lapidárně shrnuje dosavadní životní dráhu hrdinů. Spíš než nějaký tajemný vyšší princip ta barva ale evokuje aseptickou laboratoř, v níž postavy jako pokusné myšky probíhají bludištěm, jež pro ně autor připravil, v němž cíl je zjevný a předem daný.

3: Adam a Simon

Otázkou zůstává jen to, kolik zbytečných zákrut ta zvířátka vyberou, než k němu konečně dospějí. Režisér se ve 3 opět dotýká svého oblíbeného tématu osudovosti versus náhody, působí to ale jako nadbytečné ornamenty na konstrukci, která nemá s osudovostí a její vahou moc společného, zato hodně s úvahou autora a jeho potřebou velmi polopaticky formulovat své poselství.

Mdlí panáčci vedení režisérem

Sophii Roisové se místy daří prorazit vrstvu autorského výkladu a vdechnout postavě Hanny nějakou (byť místy karikovanou) životnost. Oba mužští protagonisté jsou na tom o dost hůř, mdlí panáčci se odevzdaně nechávají vést mistrem loutkářem. Zvlášť Adam je až udivující – zůstává záhadou, proč zrovna při pohledu na tohoto pána pukají srdce osobám bez rozdílu pohlaví.

3: Adam a Hanna

Tři figuranti slouží autorovi jako pomůcky pro výklad, do nějž zapojuje ledacos – popularizované poznatky moderní vědy, rozličné formální postupy (například dělení obrazu) i značně únavnou scénu z televizní debaty, v níž jakási učená dáma poselství vyčerpávajícím způsobem shrne: Lidská identita je proměnlivá věc, sexuální orientace i další charakteristiky jsou umělé konstrukty, které člověčí přirozenost nakonec především spoutávají. Je potřeba se jich zbavit a pak se třeba před člověkem otevře sexuální utopie – svobodná a bez zraňování, trpkostí a trápení. Svým způsobem docela lhostejná.

Berlínské stereotypy

Právě ta ambice podat "úsměvnou formou" komplexní výklad nějakého světonázoru snímek nakonec spolehlivě udusí, potlačí momenty, kdy je najednou Tykwerův film skutečně vtipný nebo kdy se zachvěje nějakou pouliční autenticitou – třeba lehkou připomínkou přetrvávajícího dělení Berlíňanů na východní a západní. Kamera Franka Griebeho nachází v německém hlavním městě emblematická místa, která přesto působí neokoukaně (při scéně osudového setkání Simona s Adamem v bazénu mě, upřímně řečeno, daleko víc upoutal ten bazén).

Občas se autorům podaří zabydlet je lidmi, které by jeden rád poznal blíž. Třeba fanoušky druholigového Unionu Berlín, s nimiž najednou na plátno přijde někdo trochu jiný než obyvatelé stereotypně "kulturního" světa, do nějž patří hrdinové Tykwerova filmu. Škoda že na tom fotbale nezůstali...

zpět na článek


© 2024 MAFRA, a.s., ISSN 1213-1385 © Copyright ČTK, Reuters, AFP. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.