Na konzervatoř nesměl. Teď vyprodává Pražské jaro

Dřív, než Quasthoff představí svůj recitál, zazní zahajovací Má vlast. Ta bývá vnímána často jen jako společenská konvence, což je škoda. Za konzervativní obraz festivalu ovšem Pražské jaro vděčí také tomu, že televize s rituální pravidelností obvykle přenáší pouze tento zahajovací koncert. Vždycky se hledá způsob, jak provedení ozvláštnit a přitom dostát všem tradicím. Letošní kombinace mládí a zkušenosti v podobě Symfonického orchestru Pražské konzervatoře a Jiřího Bělohlávka se zdá být ideální.

Bonbonek v podobě Quasthoffa

Do termínu Pražského jara spadá přesně na den sté výročí úmrtí Gustava Mahlera 18. května. Mahlerova Osmá symfonie v O2 areně na tento den je pro publikum velkým lákadlem i velkým testem.

Velký  hlas v malém těle Thomas Quasthoff se narodil v německém Hildesheimu v roce 1959. Za své postižení (výška 1,2 metru a zkrácené dlouhé kosti) vděčí léku thalidomid, který jeho matka užívala během těhotenství na ranní nevolnosti. Nadaný Quasthoff chtěl studovat na hudební konzervatoři v Hannoveru, ale nebyl přijat kvůli neschopnosti hrát na klavír. Zpěvu se tedy začal věnovat jako samouk. Jeho hudební kariéra odstartovala v roce 1988, kdy vyhrál mezinárodní hudební soutěž ARD v Mnichově. V roce 2000 získal navíc cenu Grammy. Živí se jako profesor zpěvu v Berlíně, k tomu několikrát měsíčně vystupuje se svými recitály.

Orchestry, sbory i angažování vynikajících sólistů pod taktovkou dirigenta Christopha Eschenbacha jsou příslibem prvotřídního provedení – co s ním udělá ozvučení a celkové prostředí O2 areny se uvidí. Už od premiéry v roce 1910 se o Mahlerově Osmé debatuje a vždycky se ozývají hlasy, že dílo působí víc svým opulentním obsazením než hudební nápaditostí.

Méně nápadným, ale velmi vydařeným trumfem letošní dramaturgie je koncert mladé ruské klavíristky Julianny Avdějevové. Je dobré, pokud se čerstvá vítězka nejsledovanější klavírní soutěže, tedy Chopinovy soutěže ve Varšavě z roku 2010, objeví na festivalu v nejbližším možném termínu. Ale osobně jsem rád, že se do Prahy vrací i klavírista Peter Rösel, není to hvězda, ale mimořádně noblesní umělec.

Pěvecké recitály sopranistky Dawn Upshawové a basbarytonisty Thomase Quasthoffa jsou bonbonky pro náročnější publikum. Quasthoff, který dosáhl světové kariéry navzdory těžkému fyzickému handicapu, rozšiřuje nabídku programů s Mahlerovou hudbou. Dawn Upshawová, kterou proslavila nahrávka Góreckého Třetí symfonie, se vydá ještě dále do hudební současnosti.

Thomas Quasthoff

Hudba 20. století je letos na Pražském jaru zastoupena relativně víc – i když avizovaná Pocta atonalitě a abstrakci nabízí spíše ta konzervativnější díla vídeňského pozdního romantismu a prvopočátků avantgardy. Ale také mladá generace pěvců Národního divadla sáhne po klasických dílech 20. století. Atraktivní je kombinace Bach, Reich a Boulez v recitálu Hany Kotkové a výtečný Hilliard Ensemble v provedení opery Heinera Goebbelse.

Bláznivá Pekelná komedie

Mezi bláznivé soudobé projekty patří i Pekelná komedie, na kterou na plakátech láká účinkování hollywoodské hvězdy jménem John Malkovich. Jen nevím, jestli příběh brutálního vraha, který se nějaký čas úspěšně vydával za intelektuála, je skutečně tak nosné téma.

Pekelná komedie

Místo Martiny Jankové vystoupí sopranistka Raffaella Milanesiová – program ze světských kantát Johanna Sebastiana Bacha slíbili pořadatelé zachovat. Guarneri trio na vrcholu zralosti, Pražákovo a Zemlinského kvarteto, Jitka Hosprová a kromě nich řada mladých muzikantů v rámci Matiné – všichni tito čeští hudebníci se mohou cítit ve stínu hostujících hvězd. Ale to už je daň za to, že Pražské jaro vychází vstříc jak poptávce po velkých jménech, tak zakázce podpořit domácí hudební scénu.

Jaké bude publikum na berlínských filharmonicích?

Úroda světových orchestrů je letos, alespoň na naše poměry, veliká: Symfonický orchestr ze San Francisca s Michaelem Tilsonem Thomasem, Newyorská filharmonie s Alanem Gilbertem a na závěr Berlínští filharmonikové se Simonem Rattlem – to jsou orchestry, které v Praze určitě chceme slyšet.

Thomas Quasthoff

Nejočekávanější jsou přirozeně Berlínští filharmonikové – i když daň za to, že jde o jediný, a navíc závěrečný koncert, je značná. Exkluzivita takového koncertu v Praze je tak mimořádná, že i vstupenky, které jsou víc jak dvakrát dražší než na tentýž koncert o pár dnů předtím v Berlíně, byly rychle vyprodány. Nikdo si ale netroufá předem odhadnout, jaké publikum se na závěrečném koncertu vlastně sejde, nepočítáme-li množství zvaných hostů.

Díky za turisty

Pražské jaro obvykle nastavuje domácím poměrům různá zrcadla. V posledních letech je například stále zřetelnější, že Praha nemá své stálé početné publikum a na zaplnění sálů se v různé míře podílejí turisté.

Můžeme se odkazovat na slavné kapitoly z hudebních dějin a lákat na panoráma Hradčan – na druhou stranu, žádný z pražských koncertních sálů není ideální. A pověst země, ve které se kultuře v současnosti daří, také nemáme kde vzít. Vedle reprezentativního hudebního svátku bychom si přáli i radostnější hudební každodennost – atmosféře Pražského jara by to pak také prospělo.