Na osmdesáti pěti stranách se rozprostírá celý Chagallův svět. Prvních několik stran popsala Bella překlady francouzské poezie do jidiš. A s jejím rukopisem se zcela přirozeně prolínají Chagallovy kresby. Jsou na nich známé postavičky z jejich rodného města Vitebsk. A následují stránky plné jednoho motivu. Tvář, ruce, silueta Belly.
Stránky plné barev se však záhy ztrácejí. Chagall kreslil mizející tvář nemocné Belly až do okamžiku její smrti. Když zemřela, snažil se nezapomenout. Maloval Bellu a krajiny, které po její smrti navštívil. Francii, Izrael a nakonec přístavní město Saint Paul de Vence, kde strávil posledních dvacet let života.
Mé barvy, tvá slova
Jejich společný příběh začal vlastně úplně obyčejnou návštěvou dvou přítelkyň. Patnáctiletá Bella se zrovna vrátila z výletu po Evropě a chtěla všechna dobrodružství vyprávět kamarádce Thee. Jenže Thea neměla čas, byl u ní na návštěvě jeden mladík, Marc Chagall. Když Marc zahlédl mezi dveřmi Bellu, okamžitě zapomněl na svoji hostitelku.
"Její ticho je tichem mým, její oči mýma očima. Cítil jsem, že ona je má žena," vzpomínal Chagall ve svém životopise na první setkání s Bellou. V té době Chagall teprve vykročil do světa umění. V jeho starosvětském domově neměl nikdo pro umění pochopení. Důležitější bylo mít výnosnou živnost.
Nakonec si vyvzdoroval, že se nepůjde učit na příručího, ale začne studovat v malířských kurzech. "Ve škole jsem jako jediný maloval fialovou barvou. Čím to je? Odkud se to bere? Bylo to považováno za tak odvážné, že jsem od té doby chodil do školy zdarma," napsal ve svém životopise. Po absolvování školy v Petrohradě se vypravil do Paříže. Toulal se metropolí s Apollinairem, s Mattisem, jenže jedna dívka stále čekala daleko od Paříže. A tak si pro ni přijel.
Jejich svatba v roce 1915 byla přesně taková jako na jeho obrazech. Barevná, bílá, červená, modrá. O rok později se jim narodila dcera Ida. Odcestovali společně do Petrohradu a záhy do Moskvy. Během války se Chagall s rodinou ukrýval v Marseille, v roce 1941 se jim podařilo uprchnout do Ameriky.
Stránky skicáku se postupně plnily. Maloval stále dokola jednu jedinou tvář, aby zahnal smutek z loučení se svou Bellou a přenesl se zpátky do časů, které společně prožili. Vzpomínal na procházky u řeky a schůzky v ateliéru. Když Bella v roce 1944 zemřela, Chagall strávil v zámoří dva roky a pak se vrátil zpátky do Francie. Tentokrát však zamířil do krajiny malířů, do Provence. V roce 1952 se podruhé se oženil, s Valentinou Brodskou, a nastěhovali se do venkovského domu v Saint Paul de Vence na jihu Francie, kde žili až do roku 1985, kdy zemřel.
Chagall svůj skicák věnoval archivu Izraelského muzea v Jeruzalémě, později tento vzácný materiál putoval do soukromé sbírky. Nyní je první příležitost, kdy je možné nahlédnout do příběhu Chagallovy věčné nevěsty, která žije v jeho obrazech dodnes. Dražba skicáku, jehož cena je odhadována na 900 tisíc dolarů (15 milionů korun), proběhne v červnu.
