Málokterého mladého hudebníka předchází letos na světových koncertních pódiích takové očekávání jako na vítěze této nejprestižnější klavírní soutěže v roce 2010. Velké Chopinovo jubileum, rekordní počet přihlášených, věhlasná porota a celé Polsko na nohou. Ale také organizační těžkosti, islandská sopka, pád letadla s polským prezidentem, dohady a machinace kolem počtu postupujících... A pak zaznělo konečné rozhodnutí poroty - a okamžitě vznikly kontroverze, že nebyl vybrán ten pravý. To všechno patřilo vloni k varšavské soutěži.
A dojem, který zanechala Julianna Avdějeva, vlastně odpovídá tomuto obrazu. Nebyl to vůbec špatný koncert, ale nebyl to ani koncert objevný a strhující. Klavíristka nezapře ruskou školu, i když v postmoderním duchu mluví o tom, že v čase globalizace mají všichni svobodu poznávat všechny krásy světa.
Pohádkové momenty bez preciznosti
V jejím přístupu je něco hledačského a jakýsi nádech improvizace. Dovede tak vykouzlit pohádkové momenty, ale není tu fascinující preciznost a úhozová dokonalost Krystiana Zimermana. Ale ani objevná vášnivost Marty Argerichové. Jenže právě toto srovnání je určitým prokletím každého vítěze chopinovské soutěže - bude už vždycky porovnáván s těmi, kteří se nesmazatelně zapsali do dějin klavírní interpretace.
V první polovině večera vybírala Julianna Avdějeva z Fryderyka Chopina, a to záměrně protikladně. Dvě Nokturna op. 62, kultivovaně dramatické Scherzo č. 1, čtyři Mazurky op. 33 hrané poněkud zatěžkaně a Polonéza-Fantazie, která byla v tomto podání mnohem víc fantazií než polonézou. Ještě osobitější byl výběr z Lisztových děl, ve kterém převažovaly krátké skladby z pozdního skladatelova tvůrčího období: Smuteční gondola, Šedá oblaka, Bagatela bez tonality a také zcela netypická Uherská rapsodie č. 17.
Epochy z dějin hudby
Skladby, které předjímají další epochy dějin hudby, daly klavíristce velký prostor ke hře s úhozem. Závěrečným kusem byla virtuózní Lisztova transkripce Wagnerovy předehry k opeře Tannhäuser zahraná barvitě, technicky velmi spolehlivě, ale ne oslnivě.
Klavíristka se sympaticky neokázalým vystupováním dvakrát přidávala a zejména lyrický Čajkovskij znovu ukázal, která poloha je jí možná nejbližší. Bylo dobré tuto ostře sledovanou vítězku v Praze slyšet a Pražské jaro zase jednou osvědčilo schopnost bleskově reagovat na světové hudební dění. Ne vždycky si ale člověk rád připouští jinak evidentní fakt: největší hudební osobnosti se nerodí na objednávku prestižních soutěží ani skladatelských výročí.
