LN Hru nastudujete s Jihočeským divadlem z Českých Budějovic. Jak vaše spolupráce vznikla?
Víceméně náhodně. V Národním divadle mně zrušili Zápisky z mrtvého domu, protože na ně prý nebyly peníze. Premiéra měla být teď, takže jsem měl volno. Pak jsem někde seděl a byl tam šéf budějovické činohry Martin Glaser a učinil mi nabídku. A já jsem ji přijal, protože práce v regionálních divadlech mě vždycky zajímala, i ve Švédsku – vždy bývá jiná a inspirativní. Když jsem se domluvil, že budu v Krumlově režírovat, tak jsem tam začal jezdit na představení a díval se, co funguje a co ne a proč. Bavilo mě to pozorovat jako divák a zkoumat celý ten proces.
LN Pro Krumlov jste si vybral Shakespeara. To je váš první?
Je, netroufal jsem si na něj. I proto jsem si vybral hru, kterou mám rád a kterou považuju za jednoduchou – Jak se vám líbí. Možná není úplně jednoduchá na inscenování, ale není to komplikovaný text.
LN Obsadil jste jenom herce z budějovického souboru, nebo máte i hosty?
Mám dva hosty – Zuzanu Stavnou, která hrála v Odcházení a tady jsem ji angažoval pro roli Rosalindy. A Jana Huška, který právě končí DAMU. Ten bude hrát Orlanda. Budějovický soubor je dnes dobře poskládaný a práce s ním je příjemná. A můj cíl je soustředit se co nejvíc na práci s herci. V plenéru se nedají používat obvyklé divadelní berličky. Pokouším se najít takovou dynamiku představení, aby to v přírodní scenerii fungovalo. Je půvabná, ale má i negativa, a to včetně diváků.
LN Včetně diváků? Jak to myslíte? Jsou snad něčím jiní?
Jistě, to je specifická kategorie, to nejsou diváci, kteří jdou na určité herce a titul, to jsou lidé, kteří jdou večer v létě na pouťovou atrakci povozit se na kolotoči. Viděl jsem to jasně, je tam velké procento lidí, kteří se dobře najedli, dali si pivko a mají ten známý výraz – teď mě bavte. Soustředěnost je podstatně menší než v běžném divadle. Nad tím se musí člověk zamyslet, aby nestřelil vedle.
LNA kde jste ještě režíroval v plenéru?
Na festivalu v Aix-en-Provence jsem nastudoval Lazebníka sevillského. Nikoliv v biskupském paláci, ale v Grand Saint-Jean, což je lokalita asi deset kilometrů od Aix. Je to komplex, který zahrnuje renesanční zámek, románskou kapli, park a další latifundie. Úžasná scenerie. A pak jsem kdysi dávno, když jsem začínal, takhle režíroval commedii dell’arte ve Švédsku, v Lundu. Šlo o jednu divadelní společnost, která v létě objížděla Švédsko.
LN Režíroval jste činohru od doby, kdy skončilo Odcházení v Arše?
Ne, jen opery ve Švédsku a v Dánsku, v tamní Kodani jsem dělal Stravinského Život prostopášníka.
LN Jak se vám líbilo filmové Odcházení?
Ledacos mi došlo. Na první stránce Havlova textu stojí rada inscenátorům, kde autor nabádá režiséra a inscenační tým, aby nepřehrávali, hráli civilně a neuchylovali se k nadsázce. Když jsem si to přečetl, řekl jsem si: to je obecný základ absurdního divadla – musí se hrát civilně, ta absurdita myšlení postav musí být zabalená v normálním hraní. Takhle to funguje i u Kafky. A když jsem viděl film, bylo mi jasné, že jsem to pochopil jinak, protože tam se pracuje s velkou nadsázkou až groteskou. Jenže já si myslím, že absurdita je už obsažená v našem životě, a abychom ji sdělili, neměli bychom to násobit.
LN Trochu jsme utekli od toho, proč jste si vybral právě Jak se vám líbí. Je to taková bukolická idylka, možná i trochu jednoduchá, ne?
Někteří režiséři tuhle hru nemají rádi, považují ji za naivní komedii, která nemá přesah. Pro mě se ale dost silně dotýká relativity hodnot. To jediné, co má smysl, je přece láska. Možná je to svým způsobem naivní, ale když se nad tím zamyslíte, musíte to přijmout. Pro nic jiného nemá cenu žít. A to nemusí být jenom láska mezi mužem a ženou, prostě láska k bližnímu. Ta dělá lidi slušnější a velkorysejší. A Jak se vám líbí mně připomíná mé mládí v 60. letech. Je to taková hipísácká generace, která se zřekne hmotných statků. Je to jistě naivní, možná i falešné, ale zvlášť z dnešního pohledu je mi to sympatické. Je mi to stokrát bližší než to, jak se dnes každý někam žene. Aby si koupil ještě větší bourák? Vždyť je to směšné. Ve společnosti, v politice, všude. Připadá mi, že velká část lidí dnes nedělá nic jiného, než aby se dostali na vedoucí pozice. Za každou cenu musí být šéfové, ředitelé divadel, a že se přitom chovají jako svině, je nevzrušuje. Podívejte se na politiku, vždyť tam už dneska jdou lidé jen kvůli penězům. Možná jsem naivní, ale cítím to tak. Pokaždé. když jsem viděl Jak se vám líbí, měl jsem z toho dobrý pocit. Že je tu šance, a když si lidská společnost uvědomí pravé hodnoty, může z toho jenom získat, jelikož život v pohodě, slušnosti a toleranci je pak příjemný pro všechny.
LNA není to až příliš velký idealismus?
Nepředpokládám, že tohle představení něco změní, ale je dobré občas něco takového připomenout. Současná dramatika, ať už německá, britská, irská, či skandinávská, řeší daleko drsnější problémy a není marné vracet se k věcem, které mají prostý smysl. Když to takhle říkám, připadám si trochu jako kazatel. Léta komunismu tady napáchala hrozné škody a lidé chtějí všechno dohnat, chtějí všechno mít a užít si, protože se jim to odpíralo. A já doufám, že i tady se lidé nabaží toho, aby druhé šidili a urvali, co se dá. A pochopí, že satelitní domek s manželkou, která tam přes den šílí, není životní meta. Nemá cenu všechno sázet na hmotné statky. V Česku stačí vlézt do auta, a nestačíte se divit. Ta bezohlednost, agresivita, to, jak si život strašlivě otravujeme a jak jsme na sebe nepříjemní, to se hned tak nevidí.
LN A ve Skandinávii je to jinak? Tam jsou lidé na sebe hodnější?
Ve většině zemí jsou na sebe slušnější a také není tolik jejich politiků tak nebetyčně hloupých. A nemají tak vysokou hranici studu. Já kdybych vykradl banku a nechytili mě, tak uteču na konec světa. Tady si pán, který si v politice evidentně nakradl, klidně otevře advokátní kancelář. Ono se to všechno skládá z drobností. Lidé jinde nejsou lepší nebo horší, ale třeba vědí, že když přijdou do obchodu a usmějí se a prohodí pár slov, budou mít lepší náladu, než když budou neurvalí a naštvaní. Deset let chodím na Vinohradech do jednoho krámu a snažím se o normální lidský kontakt. Kdepak, všechno je to marné. Ale pořád věřím, že se to změní. Bavili jsme se o Havlově filmu, vezměte si tu hrůznou potřebu, aby každý vylil svou žluč.
LN Havel je něčím dráždí.
Jistě, on říká, že láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí. A to je přesně i v Jak se vám líbí. To je ten idealismus, který všichni potřebujeme. Bez toho nakonec skončíme s kyjem v ruce a v jeskyni.
LN Kdysi jste řekl, že nejhorší jsou vyhaslí režiséři, a tento proces jste poměrně přesně popsal. Co se proti tomu dá dělat a co děláte vy?
Pokouším se oddálit vyhasnutí co nejvíc. A proto nepracuju moc, protože potřebuju víc času na to, abych mohl korigovat ty nápady, které přicházejí okamžitě. A taky jsem rád, že můžu dělat činohru, protože je to pro mě nové a vypadnu z určité rutiny. V opeře některé tituly děláte opakovaně a její mašinerie vás dokáže semlít. Už nemám tolik energie, jako jsem měl ve třiceti, a také jsem se naučil některé věci obcházet. A to je cesta do pekel, proti tomu musí člověk bojovat.
LN A kdy podle vás nastane chvíle, kdy se toho má nechat. Musí to být nutně dané věkem?
Čím je člověk slavnější, tím je to horší. V jistém věku už o vás nikdo nic kritického nenapíše a jste obklopen lidmi, kteří k vám vzhlížejí jako k polobohu. A začínáte ztrácet energii a schopnost vidět svět, jaký skutečně je. Když nejste slavný, není to tak vyhrocené. Je svým způsobem hrozné být Chereau, Brook, Ljubimov, Zeffirelli... Třeba Bergmanovy poslední inscenace byly hrozné, a přesto objížděly svět.
