Loni v květnu ve Státní opeře Praha uvedl Wagnerova Tristana a nyní přichystal Verdiho Trubadúra. Uplynulý rok byl pro Státní operu navíc velmi dramatický; je zpochybňována existence dvou samostatných operních domů v Praze.
LN Máte široké zkušenosti s mezinárodní operní scénou a současně důvěrně znáte pražskou situaci s tradicí "českého" Národního divadla, "německé" Státní opery / Nového německého divadla a mozartovského Stavovského divadla. Co dnes přežívá z těchto tradic a jaká by mohla být koncepce opery v Praze v globalizovaném operním světě?
Když se podíváme na kulturní historii Prahy a způsob, jakým se tu vyvíjely dva hlavní operní domy od konce 19. století, tak je zřejmé, že oba mají důležitou roli, vzájemně se doplňují a pochopitelně i soutěží, aby se dostaly na skutečně mezinárodní standard. Obrovský význam má spolupráce českého státu a hlavního města Prahy - když se procházíte Prahou, všude vidíte plakáty propagující Prahu jako město kultury. Podstatné pro obyvatele Prahy i pro značný počet jejích návštěvníků je, aby se oba operní domy rozvíjely v přátelském soupeření a co nejvíce vzájemně koordinovaly svůj repertoár.
Jan Lathan-Koenig a Brittenův War Requiem
LN Jaké by podle vás byly výhody a nevýhody záměru sloučit Státní operu s Národním divadlem? A měl jste možnost o tom hovořit s ředitelem obou divadel Ondřejem Černým nebo s ministrem kultury Jiřím Besserem?
Setkal jsem se s nimi jen krátce a zdá se mi, že ještě žádné definitivní rozhodnutí nepadlo. Když se počátkem devadesátých let ve Vídni rozhodli umělecky propojit Lidovou operu pod řízení Státní opery, po několika letech zkušenosti jasně ukázaly přednost nezávislého uměleckého vedení - a oba soubory se vrátily ke dvěma ředitelům.
Myslím si, že pokud jeden generální a umělecký ředitel současně vede dvě divadla, je zde vždy nebezpečí, že jedno z nich snadno sklouzne do role jakési popelky, protože je stále těžší a těžší udržet vyvážený zájem a závazky mezi oběma domy. Proto je vždy lepší mít dva silné umělecké ředitele - ať spolu tvrdě soupeří o co nejvyšší uměleckou úroveň "svých" divadel. Taková rivalita je pro dosahování vyšší umělecké kvality produkce vždy zdravá a nikdy neuškodí.
LN Během přípravy Tristana se vám podařilo viditelně zvýšit úroveň orchestru. Jaký je podle vás umělecký potenciál orchestru Státní opery, když vezmeme v úvahu kolísavou úroveň jednotlivých představení v repertoárovém provozu?
Moje zkušenosti při studiu Trubadúra jsou v každém ohledu stejně pozitivní při Tristanovi. Potenciál Státní opery, jak orchestru, tak i sboru, je skutečně obrovský. Aby ho bylo možné uplatnit, bylo by třeba změnit systém z repertoárového divadla na tzv. semi-stagionový.
Všechna repertoárová divadla svádějí neustálou bitvu o udržení uměleckých standardů za situace, kdy žijí pod ekonomickým diktátem každý večer zaplnit hlediště a odehrát nutné procento představení za měsíc bez adekvátního času na zkoušky. V semi-stagionovém systému zůstává zachovaný celkový počet představení za rok, ale jednotlivé tituly se nehrají sem tam, jsou uspořádané do bloků po čtyřech až pěti představeních během dvou až tří týdnů s dostatečným časem na zkoušky, které zajistí kvalitu.
Takový osvědčený systém funguje v Královské opeře Covent Garden v Londýně - a ke zlepšení situace ve Státní opeře je připravena ho nabídnout spolu se svou obrovskou zkušeností operní ředitelka Covent Garden Elaine Padmoreová, která Prahu miluje.
Z Anglie do světaBritský občan Jan Latham-Koenig, Evropan s francouzskými, dánskými a polskými kořeny, se od svého dirigentského debutu ve Vídeňské státní opeře v roce 1988 (Macbeth), kde pak byl jmenován stálým hostujícím dirigentem, stal mezinárodně respektovanou dirigentskou osobností v opeře (Královská opera v Londýně, Pařížská národní opera, Královská dánská opera, Chicago opera, Nové národní divadlo v Tokiu ad.) i v symfonickém repertoáru. Mezi jeho úspěchy patří i nastudování českých oper - v poslední době Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v berlínské Deutsche Oper. Působil také jako hudební ředitel řady souborů a institucí (Teatro Massimo v Palermu, Opéra national du Rhin ve Štrasburku). |
LN Jakkoli Trubadúr patří k vrcholným Verdiho operám, bývá zesměšňován pro nelogičnosti libreta - i když dnešní realita přináší mnohem iracionálnější příběhy. Proč je podle vás Trubadúr stále tak oblíben?
Chápu důvody, proč se Státní opera rozhodla právě pro Trubadúra - jedním z nich je i to, že může obsazení sólistů sestavit z vlastních řad. V každém případě je Trubadúr titul, bez kterého se žádné velké repertoárové divadlo neobejde pro jedinečné kvality Verdiho dramatické hudby, kombinované s jeho neobyčejným darem pro melodii a smyslem pro hudební charakteristiku. Jistě, vynořují se v něm "italské" posedlosti: žárlivý macho (zde hrabě Luna), dusivé vztahy mezi syny a matkami. Ostatně Itálie má nejvyšší procento mužů mezi 30-40 lety, kteří stále žijí se svými matkami, které v jejich životě mají dominantní roli.
LN Budete dirigovat také galakoncert, který se Státní opera rozhodla uspořádat pro své přátele a podporovatele. Jakou zprávu chcete tímto gestem vyslat publiku i ministerstvu kultury?
Jsem poctěn, že jsem byl požádán, abych Gala dirigoval. Nabídku jsem přijal s potěšením, protože cítím, že je to vynikající příležitost ukázat, stejně jako v Trubadúrovi, jak umělecky kvalitními a talentovanými soubory opery a baletu Státní opera disponuje.
