Šestá Mahlerova symfonie má obsazení, pro které se muselo ve Smetanově síni přistavovat pódium. Přesto posluchač neměl dojem, že je zahlcen zvukem. A vrcholy provedení přicházely i v místech velmi niterných, kde hraje jen několik nástrojů. Mahlerova Šestá končí ztišením a jakýmsi otazníkem. Dirigentovi se podařilo udržet v sále napjaté ticho ještě několik desítek vteřin po posledním tónu.
Ačkoli bývá publikum Pražského jara nevyzpytatelné, často roztěkané a doplněné řadou zcela neinformovaných turistů, na závěrečném koncertu působilo vřele i důstojně.
Zasloužené ovace
První a třetí věta Mahlerovy Šesté symfonie svým pochodově tragickým rázem předjímají Dmitrije Šostakoviče, přesto není výstižné, že má symfonie podtitul "Tragická". Vroucí romantismus druhé věty je okouzlující a půlhodinová věta závěrečná je bojovná a zajímavě vystavěná. Zvuk Berlínských filharmoniků je nejen čistý, ale zvláštně sevřený a naléhavý. A posluchač má po celou dobu dojem velké plnosti a hloubky. K dojmu přispívá každá nástrojová skupina, nejsou to jenom virtuózní hráči na dechové nástroje, jako např. slavný první hobojista Albrecht Mayer. Partitura se pak stane opravdovým znějícím vesmírem: všechno je v jasném řádu a přitom plné života.
Během ovací Rattle orchestr postavil a rychle gentlemansky zmizel z pódia, aby lépe vyniklo, že spolu s dalšími tleská orchestru. Stejně jako v domovském Berlíně je orchestr zvyklý odcházet z pódia až po několika minutách. Přivézt takový orchestr do Prahy je drahé a náročné – na druhou stranu zážitek z jednoho vrcholného provedení spolehlivě vyváží deset koncertů, které jsou jen velmi dobré.
Nezbývá než závidět
Berlínská filharmonie k nám dnes přijíždí jako vyslanec země, kde jsou kulturnost a mnohé další hodnoty evropské demokracie střeženy lépe než u nás. A když člověk vidí přátelskou atmosféru, kterou orchestr vyzařuje, a zároveň dlouholetou péči o nejvyšší kvalitu, musí užasnout a trochu závidět. Je dobré slyšet Berlínské filharmoniky v Praze – a stejně tak je dobré vyrazit za nimi do Berlína a trochu se přitom rozhlížet.
Čeští hudebníci to ostatně už mnoho let dělají: Prvním hornistou filharmoniků tu byl skoro deset let Radek Baborák. Orchestr má už od 60. let moderní koncertní sál s akustikou, jakou Praha nabídnout nemůže. Smetanova síň je sice autentický sál z Mahlerovy doby, hráči i publikum ale slyší hůř a během přestávek v našlapaných chodbách se nedá mluvit o reprezentativnosti.
Bilance Pražského jara
Dá se říci, že největšími událostmi letošního ročníku Pražského jara byl koncert zahajovací a závěrečný. Práce Jiřího Bělohlávka se studenty Pražské konzervatoře dala úvodní Mé vlasti velmi živou podobu. Tři pozoruhodné pěvecké osobnosti letos vystoupení odřekly a hvězd do Prahy nikdy nepřijíždí tolik, aby se to nepoznalo.
S Thomasem Quasthoffem, Dawn Upshawovou a Martinou Jankovou mohl být celkový dojem ještě zářivější. Bylo ovšem potěšující slyšet v dobré formě Českou filharmonii v Brucknerově Čtvrté či Dagmar Peckovou v Mahlerově Písni o zemi. Je dobře, že se do Prahy vrací symfonikové ze San Franciska, jejich koncerty byly opakovaně přesvědčivější než vystoupení prestižní Newyorské filharmonie.
Žádné inovace za každou cenu
Nejnovější vítězka Chopinovy soutěže Julianna Avdějeva nezanechala zcela jednoznačný dojem. Zato houslisty Juliana Rachlina nebo Lisu Batiashviliovou je důvod pozvat znovu, a naopak si dávat větší pozor na obchodně zdatné umělce průměrné, jako je houslista Robert McDuffie.
Celkově je dobře, že se na Pražském jaru nevymýšlejí inovace za každou cenu. Klasickou hudbu nelze propagovat prostředky, které jsou této hudbě bytostně vzdálené. Je škoda, když největší mediální pozornost strhne monstrózní podnik ve Vysočanské aréně a John Malkovich. Na Mahlerovu Osmou přišly do sportovní haly přes čtyři tisíce lidí, Koncert se ale opakoval v Německu, kde přišlo devět tisíc lidí. Veřejný prostor Prahy je už dávno rozebrán a televize jde v prezentaci největší kulturní akce roku cestou nejmenšího odporu. Zatím nemáme signály, že by se něco měnilo k lepšímu, tak jsme vděčni za Pražské jaro v podobě, jaká je.
