František Hrubín napsal svou druhou divadelní hru Křišťálová noc v roce 1961 jako svého druhu pokračování slavnější Srpnové neděle. Oba texty je také možné zařadit do škatulky uměleckých děl, která sice ve své době představovala odvážné vymezení vůči doznívajícímu socrealistickému kánonu, navzdory tomu však vězí hluboce v dobových klišé. Z dnešního pohledu působí Křišťálová noc jako neživotná položka divadelní historie. Osmadvacetiletý režisér Štěpán Pácl, čerstvý nositel ocenění "talent roku", se nicméně pokusil o resuscitaci téměř nehraného titulu ve Švandově divadle.
Nový nátěr na starých klišé
Hrubín v Křišťálové noci splétá několik paralelních příběhů, zasazených do socialisticky venkovské "současnosti". Stárnoucí umělec v tvůrčí krizi si přijíždí do své rodné vsi vyvětrat hlavu; doprovází jej elegantní mladá manželka, která již vystřízlivěla z prvotního oslnění celebritou. Namísto kýženého klidu se oba měšťáci stávají nedobrovolnými svědky narůstajícího pnutí v rodině, ovládané autoritářskou a manipulativní matkou – a společně s tím narůstá i napětí mezi nimi samými. Vše vyvrcholí všeobecnou frustrací a překotným odjezdem z nesnesitelného prostředí.
Hra nabízí postavy typově jasně vyhraněné. Základ rodiny Strunových tvoří venkovsky zaťatá, tvrdá matka a její manžel, starý dělník, který je coby čerstvý důchodce celý nesvůj bez milované továrny. Mladší generaci zastupuje udřený, věčně spěchající předseda družstva a jeho frajeřící bratr. Hrubín se na rozdíl od budovatelských autorů nesnaží vystrčit na jeviště barvotiskový vzor "nového člověka", pokus ukázat lidí "starého světa" však nejde o mnoho dál.
Pokračování Srpnové neděleFrantišek Hrubín: |
Marné úsilí o životnost
Jenže málo platné, i tak sledujeme především urputné úsilí herců i režiséra zvěrohodnit základní situaci a postavy. Daří se to jen místy. Především tam, kde bylo možné rozehrát jednoduché, základní lidské situace s minimálním přesahem. Mnohem častěji se však objevuje ilustrativní herectví, doplněné opatrnou snahou dodat dění groteskní nádech.
V tomto ohledu docela dobře vychází mezihry s vřískavou dechovkou a sborovou recitací básničky o ztraceném kuřátku. Výsledkem je poněkud staromilská inscenace, která neurazí, jenže taky nenadchne. O tom, že by nové nastudování mohlo vést ke znovuzařazení pozapomenuté Hrubínovy hry do kontextu současné dramatiky, nemůže být ani řeč.